Jeho Svatost Dalajlama

Moje duchovní pouť životem (2010) – Ukázka

Jsem rád, že jsem synem prostých pachtýřů

Můj každodenní život

Můj den začíná mezi třetí a půl čtvrtou ráno. Probouzím se, myslím na Buddhu a odříkávám pozdravnou modlitbu, kterou napsal slavný indický mudrc Nágárdžuna. Modlím se vleže se sepjatýma rukama, napůl uctivý, napůl spící...

Jakožto pravověrný buddhistický mnich hned po probuzení vzdávám hold Buddhovi a připravuji svou mysl, aby byla v nadcházejícím dni ještě altruističtější a soucitnější a přinášela tak blaho ostatním. Potom se věnuji tělocviku. Chodím na běžeckém pásu.

Kolem páté hodiny se nasnídám. Po snídani mám ještě několik meditačních sezení a modlím se až do osmi nebo do devíti. Potom si obvykle čtu noviny, ale někdy mám sjednané schůzky a jdu do audienční síně. Když nemám jinou práci, studuji hlavně buddhistické texty, s nimiž mne v minulosti seznámili moji učitelé, ale čtu si i v několika knihách vydaných nedávno.

Poté se věnuji analytickému rozjímání o altruismu, jemuž se v buddhistické terminologii říká bódhičitta neboli "osvícený přístup" či "osvícená mysl". Rozjímám také o prázdnotě. Rozjímání o prázdnotě a osvícené mysli jsou dvě nejdůležitější meditace mých každodenních duchovních cvičení, protože mi pomáhají po celý den. Tyto meditace umožňují, nehledě na potíže, smutné události nebo špatné zprávy, důkladně ustálit mysl a podpírají ji zevnitř.

Po obědě se vracím do audienční síně na další schůzky. V současnosti téměř každý týden přijímám Tibeťany, kteří nedávno přijeli z Tibetu.

Kolem páté odpoledne je čas na čaj. Jakožto buddhistický mnich nevečeřím. Když mám hlad, schroupám sušenku a poprosím buddhy o odpuštění. Potom se opět věnuji modlitbám a rozjímání...

Kolem sedmé nebo osmé usínám, ale ještě předtím si v duchu pozorně proberu všechno, co jsem ten den dělal. V noci spím osm až devět hodin. To jsou nejlepší chvíle dokonalého uvolnění... (Směje se.)

Narodil jsem se pátého dne pátého měsíce...

Podle tibetského kalendáře jsem se narodil pátého dne pátého měsíce roku Dřeva a Prasete, to jest 6. července 1935 podle kalendáře západního. Dostal jsem jméno Lhamo Döndub, doslova "Bohyně splňující přání". Tibetská jména osob, míst a věcí znějí v překladu mnohdy rázovitě. Například Cangpo, jméno jedné z největších tibetských řek – v Indii se mění v mohutnou Brahmaputru – znamená "Očišťovač".

Moje rodná vesnice se jmenuje Tagccher neboli "Řvoucí tygr". Za mých dětských let to byla maličká chudá obec v kopci nad širokým údolím. Okolní pastviny využívali jen kočovní pastevci, zemědělci nikoli, kvůli nepředvídatelným změnám počasí, k nimž v oblasti často docházelo. V době mého raného dětství skýtala zdejší půda chudé živobytí asi dvaceti rodinám, včetně té mojí.

Tagccher leží v severovýchodním cípu země, v provincii Amdo. Dům, v němž jsem se narodil, typický pro tuto část Tibetu, byl vystavěný z kamenů a mazaniny a měl rovnou střechu. Jedinou zvláštnost tvořily okapové žlaby k odvádění dešťové vody, vydlabané z větví jalovce. Přímo před domem, sevřený mezi jeho dvěma "rameny" neboli křídly, byl dvorek s vysokým stožárem uprostřed, na němž vlál praporec popsaný bezpočtem modliteb.

Zvířata měla ohradu za domem. Dům čítal šest místností – kuchyni, kde jsme v zimě trávili většinu času, domácí kapličku s malým oltářem, kde jsme se scházeli každé ráno k obětinám, ložnici, kde spali rodiče, pokoj pro hosty, spižírnu na zásoby potravin a konečně chlév pro dobytek.

Děti samostatný pokoj neměly. Jako nemluvně jsem spával s matkou a později v kuchyni u kamen. Neměli jsme ani židle, ani postele v pravém slova smyslu. Spali jsme na vyvýšených místech v ložnici rodičů a v pokoji pro hosty. Také jsme měli několik dřevěných, pestře pomalovaných skříní.

Čtu v duších nejprostších lidí

Moje rodina žila v hodně zapadlé oblasti. Nejbližší městečko byl Si-ning, středisko provincie Amdo, ale cesta tam trvala tři hodiny jízdy na koni nebo na mezkovi. Naše vesnice byla velmi chudá a nám se dařilo o něco lépe než ostatním jen díky tomu, že nejstarší bratr byl v osmi letech rozpoznán jako převtělenec lamy z proslulého kláštera Kumbum.

Vždycky mě těšilo, že pocházím ze skrovných poměrů. Kdybych se narodil v bohaté nebo aristokratické rodině, jen těžko bych sdílel starosti prostých Tibeťanů. Dětská léta strávená v Tagccheru mě hluboce poznamenala. Díky nim dokáži číst v duších těch nejprostších lidí, soucítit s nimi, usilovat o zlepšení jejich životních podmínek.

Měl jsem hodně sourozenců, protože matka měla šestnáct dětí, ale přežilo jich jen sedm. Když matka přiváděla na svět mne, pomáhala jí při porodu moje nejstarší sestra, tehdy už osmnáctiletá. Vládla u nás hluboká svornost a v našem drsném životě nechyběla radost.

Rodiče byli pachtýři, nikoli chalupníci v pravém slova smyslu, protože si pronajímali kousek půdy a obdělávali ji sami. Ječmen a pohanka jsou hlavní tibetské obiloviny. Kromě nich pěstovala moje rodina také brambory. Celoroční dřinu však často obrátilo vniveč sucho nebo silné bouře s krupobitím.

Spolehlivějším zdrojem živobytí byla zvířata. Vzpomínám na našich pět nebo šest dzomo[1]. Obvykle je dojila matka. Sotva jsem se naučil chodit, brala mě s sebou do chléva. V záhybu šatů jsem si nosil misku, do níž mi lila čerstvé, ještě teplé mléko.

Měli jsme také zhruba osmdesátihlavé smíšené stádo ovcí a koz. A otec vždycky choval dva, někdy tři koně, na nichž hodně lpěl. V kraji se říkalo, že o koně umí dobře pečovat, a je-li třeba, dokonce je i léčit.

Konečně moje rodina chovala dva jaky. Jaci jsou darem přírody lidstvu, protože dokáží přežít i v nadmořské výšce nad tři tisíce metrů. Také jsme měli slepice na vajíčka, která jsem směl chodit sbírat do kurníku. Často a rád jsem lezl na bidýlko. Usadil jsem se na něm a kvokal jako slepice!

Moji rodiče nikdy nepomysleli na to, že bych se mohl stát čtrnáctým dalajlamou

Vzpomínky na první dva roky života mi připomněla matka. Udivovalo ji, že jsem jako maličký klučina často opakoval: "Přišel jsem ze středního Tibetu. Musím se tam vrátit. Všechny vás vezmu s sebou." A mou nejoblíbenější hrou bylo sbalit zavazadla, se všemi se rozloučit a předstírat, že odjíždím, nasedaje na první zvíře, které se namanulo. Moji nejbližší si mysleli, že je to jen dětská hra, a nikdo jí nevěnoval pozornost doopravdy. Až později si matka uvědomila, že jsem možná tušil, jaký osud na mě čeká.

Po pravdě řečeno moji rodiče se ani ve snu nenadáli, že bych mohl být čtrnáctým dalajlamou. Několik měsíců před mým narozením postihla otce zvláštní choroba. Trpěl častými závratěmi a opakovaně ztrácel vědomí, až nakonec musel ulehnout a přenechat veškerou práci kolem hospodářství mé těhotné matce. Když se však probudil ráno toho dne, kdy jsem přišel na svět, cítil se kupodivu zcela zdráv a plný síly. Vstal a pomodlil se, jako by nikdy nestonal. Když se dozvěděl, že za úsvitu toho šťastného dne se mu narodil syn, svěřil se mé matce, že tenhle chlapec zřejmě není jako jiné děti a že z něho udělají mnicha.

Poznávám svůj růženec

Dodnes si občas kladu otázku, jak je možné, že poselstvo pověřené hledáním čtrnáctého dalajlamy objevilo naši zapadlou vesničku, kam bylo odevšad daleko, ztracenou v obrovské travnaté pustině provincie Amdo.

V roce 1933 opustil tento svět ve věku sedmapadesáti let můj předchůdce Thubtän Gjamccho a jeho nabalzamované tělo bylo usazeno na trůn. Jednoho dne mniši s překvapením zjistili, že jeho hlava, směřující původně obličejem k jihu, se stočila k severovýchodu. Ten zvláštní pohyb si vysvětlili jako nepochybné znamení ukazující na oblast, kde se Thubtän Gjamccho převtělil.

O něco později měl regent vidinu, která znamení potvrdila. Na vodách posvátného jezera Lhamö-laccho se mu zjevila zářivě světélkující tibetská písmena A, KA a MA. Pak se na hladině utvořil obraz třípatrového kláštera s tyrkysovými a zlatými střechami a nakonec se objevil domek se sukovitými, zvláštně tvarovanými okapovými žlaby. Regent nepochyboval o tom, že písmeno A označuje provincii Amdo, k níž můj zesnulý předchůdce po smrti obrátil hlavu. Zdálo se logické, že KA představuje počáteční písmeno kláštera Kumbum, jenž je třípatrový a má tyrkysové střechy. Zbývalo najít domek s podivnými okapovými žlaby.

Jakmile poselstvo pověřené hledáním Gjamcchova převtělence spatřilo v údolí sukovité jalovcové větve pod střechou rodinné chalupy, bylo všem jeho členům jasné, že nový dalajlama žije v okolí. Když se pak dopátrali, že v tom domě se nedávno narodil chlapec, rozhodli se, že zaklepou na naše dveře a požádají o nocleh.

Lama, který poselstvo vedl, předstíral, že je sluha, a zamířil do kuchyně. Rozběhl jsem se k němu, posadil jsem se mu na klín a dožadoval jsem se jeho růžence s tím, že růženec patří mně. Touto neomaleností jsem si vysloužil výčitky od matky, ale lama jich nedbal a nabídl mi, že mi růženec dá, když mu povím, jak se jmenuje. Odpověděl jsem bez váhání: "Jsi Sera Aga." V místním nářečí to znamenalo: "Jsi lama ze Sery." Řekl jsem mu také, jak se jmenují jeho společníci. Zbytek večera, až do chvíle, kdy jsem šel spát, jsem si s ním hrál. Druhý den ráno se poselstvo vydalo na zpáteční cestu do Lhasy, aniž cokoli řeklo mým rodičům.

Úspěšně skládám zkoušku paměti z minulého života

O tři týdny později nás přišla navštívit oficiální delegace lamů a duchovních hodnostářů. Tentokrát s sebou přinesli řadu osobních předmětů mého předchůdce promísených s jinými, které mu nepatřily. Je prokázáno, že převtělené malé děti si pamatují na věci a osoby ze svého minulého života, případně dokáží odříkat posvátné texty, aniž se jim kdy učily.

Když mi předložili dvě hole, váhavě jsem se jedné z nich dotkl, ještě chvíli jsem si ji prohlížel, a pak jsem popadl tu druhou, z majetku proslulého třináctého dalajlamy. Lehce jsem s ní přetáhl po paži lamu, který se na mě upřeně díval. Prohlásil jsem, že ta hůl je moje, a vyčetl jsem mu, že mi ji sebral.

Podobně jsem mezi několika totožnými žlutočernými růženci poznal ty, jež patřily mému předchůdci. Nakonec mi dali vybrat ze dvou bubínků. Jeden byl malý a jednoduchý a používal ho dalajlama, aby přivolal služebnictvo; ten druhý byl větší a ozdobený stuhami. Vybral jsem si ten malý a začal jsem na něj rituálně tlouct.

Zkoušky jsem tedy složil úspěšně. Přesvědčily členy delegace, že našli hledaného převtělence. Příznivým znamením bylo i to, že třináctý dalajlama při návratu z Číny pobýval v sousedním klášteře. Mniši na jeho počest uspořádali slavnost, které se zúčastnil i můj otec, tehdy devítiletý. Lama v čele poselstva pověřeného hledáním převtělence připomněl, že třináctý dalajlama v klášteře zapomněl pár žlutých bot, což se vykládalo jako znamení, že se tam vrátí. Také si chvíli prohlížel můj rodný dům a poznamenal, že jde o velice krásné místo.

Moje dětství ve Lhase

Usedám na Lví trůn

V zimě roku 1940 mne přestěhovali do Potaly, kde jsem byl oficiálně uveden na trůn duchovního vůdce Tibetu. Na obřad jsem si neuchoval žádné zvláštní vzpomínky, kromě toho, že jsem poprvé usedl na Lví trůn, tedy na obrovské, nádherně vyřezávané dřevěné křeslo vykládané drahokamy, jež vévodí "Síni dobrých skutků duchovní a světské sféry", zvané Siži phüncchog, hlavnímu reprezentačnímu sálu ve východním křídle Potaly.

O něco později mě zavedli do chrámu Džókhang ve středu města, kde mě vysvětili na mnicha novice a podrobili obřadu taphü, oholení hlavy, z nějž si pamatuji jen to, že ve chvíli, kdy jsem spatřil pestrobarevné kostýmy mnichů předvádějících rituální tance, vzrušeně jsem vykřikl na bratra Lozanga Samtäna: "Podívej, támhle!"

Kadeře mi symbolicky ustřihl regent Radeng-rinpočhe, který byl pověřen řízením státu až do mé plnoletosti a kromě toho zastával úřad mého staršího učitele. Zpočátku jsem se k němu stavěl se značnou obezřelostí, ale později jsem si ho moc oblíbil. Byl to člověk s velkou představivostí a otevřenou myslí. Vždycky viděl dobré stránky života. Měl rád hostiny pod širým nebem a koně, čímž si vysloužil přátelství mého otce. Bohužel v době regentování se z něho stal rozporuplný politik v čele zkorumpované vlády. Kupčení s vládními úřady bylo tehdy běžné.

V době mého vysvěcení dokonce kolovaly pověsti, že obřad postřižin nemůže vykonat Radeng-rinpočhe, protože prý porušil slib celibátu, a už není opravdový mnich. Přesto jsem podle starého obyčeje pozbyl svoje dětské jméno Lhamo Döndub a přijal regentovo jméno Džampal Ješe a několik dalších, takže moje celé jméno pak znělo Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho.[2]

Nacházím své zuby

Hned po příjezdu do Lhasy mě i s mou rodinou nastěhovali do letního paláce dalajlamů Norbulingky neboli Parku klenotů, se zahradami s hojností květin. Bylo to v osmém měsíci roku a ovocné stromy byly k naší velké radosti obalené jablky, hruškami a ořechy. Podle matčiných vzpomínek jsem však myslel jen na jedno: najít jakousi krabičku v mých komnatách. Tvrdil jsem, že v ní mám uložené svoje zuby a dal jsem jednu po druhé otevírat všechny zapečetěné truhly svého předchůdce, dokud jsem nenašel, co jsem hledal. Když jsem spatřil skříňku zabalenou v brokátu, vykřikl jsem, že v ní jsou moje zuby. Skutečně obsahovala umělý chrup třináctého dalajlamy.

Na tuhle historku jsem zapomněl, protože mysl mi ovládly vzpomínky ze současného života, spjaté se současným tělem. Události ze života předchozího se utápějí v mlze. Vzpomenu si na ně, jen když vyvinu značné úsilí. Jinak si na ně nepamatuji.

Vzpomínky z dětství

Tibetská vláda dala matce postavit dům. Žili jsme odděleně, protože já jsem bydlel ve Žluté ohradě[3] Norbulingky. Ale téměř každý den jsem za matkou běhával do jejího domu. Rodiče mě také navštěvovali, chodili za mnou do komnat přidělených dalajlamům. Byli jsme si velice blízcí. Matka mi často, přinejmenším jednou do měsíce, přiváděla na návštěvu sourozence.

Vzpomínám si na naše dětské hry v zahradách Norbulingky.

Pamatuji si rovněž na chrám, kde byl vystaven vycpaný tygr a vycpaný levhart. Mladšímu bratru Tändzinu Čhögjalovi připadali tak skuteční, že se na ně bál byť jen podívat. Marně jsem ho uklidňoval, že jsou to jen vycpaná zvířata, neodvažoval se k nim vůbec přiblížit.

Obyčej v Potale velel, abych v zimě strávil jeden měsíc v úplném odloučení. Trávil jsem ho v ledově studené místnosti se zavřenými okny, bez slunce. Byla to síň stará dvě stě nebo tři sta let a kvůli olejovým lampám se podobala temné, špinavé a začouzené kuchyni.

A co teprve myši! Viděl jsem, jak se sbíhají, když jsme zpívali posvátné písně a odříkávali modlitby, protože rády cupitaly kolem ofěr a chlemtaly vodu z misek... Nevím, jak si takové vody cenila božstva, ale každopádně jsem konstatoval, že myším chutnala náramně! (Směje se.)

Za celá ta léta se můj učitel ani jednou neusmál. Byl pořád hodně, hodně přísný. A prostí pastevci se mezitím vesele vraceli domů se stády krav a dalších zvířat. Když jsem slyšel, jak si prozpěvují, nejednou jsem zatoužil: "Ach, jak rád bych byl jedním z nich!"

Pochutnávám si na zakázaných pamlscích

Pamatuji si velice přísnou tvář svého učitele, který mě skoro pořád káral. Proto jsem se hned po vyučování běhával schovat do matčina domu, rozhodnutý, že v oficiálním sídle dalajlamů mě už nikdo neuvidí. Byl jsem pevně odhodlán, že zůstanu u ní, zbaven studijních povinností. Ale sotva nadešel čas večerního vyučování, bez řečí jsem zamířil do svého oficiálního sídla... (Směje se.)

Jsou to klučičí historky...

Vracejí se mi vzpomínky na dětství, na legrační zážitky. Například v dalajlamově kuchyni se tradičně nepřipravuje ani vepřové maso, ani vejce, ani ryby. Ale můj otec měl vepřové moc rád. Proto jsem se příležitostně, když jsem šel navštívit rodiče, domáhal vepřového... (Směje se.)

Pamatuji si, jak jsem si sedal těsně vedle otce, který vepřové miloval, jako štěně, když loudí kousek pro sebe... Vejce, to byla taky pochoutka. Někdy je matka připravila jenom pro mě. Bylo to tak trochu nezákonné! (Směje se.)

Dalajlamovo dětství by "téměř" mohlo být dětstvím kohokoli z nás. Podobá se dětství obyčejnému, hýčkanému rodičovskou láskou, zasvěcenému hrám i studiu, zpestřenému neposlušností a naivními úskoky, jejichž cílem je uniknout ostražitosti přísných učitelů.

Dalajlama je velice zdrženlivý, má-li mluvit o svých povahových vlastnostech – výjimečných, jak si jistě všichni dovedeme představit – jako je soustředění, paměť nebo vlohy pro meditační praxi. Neboť ve čtyřiadvaceti letech, když čínská okupace nabírala stále hrozivějších rozměrů, získal titul geše, "doktora buddhistických věd". Tento titul vyžaduje usilovnou přípravu pod vedením učitelů o to náročnějších, že ho vzdělávají pro výjimečný osud. Občas mu uštědří i výprask, poté, co před ním "nejprve padnou na tvář a omluví se, bičem s pozlacenou rukojetí, jehož šlehy však bolí stejně jako šlehy bičem obyčejným".

Dalajlama moc rád a se salvami smíchu vypráví o svých nevinných výstřelcích z mládí, přičemž se staví do role "hrozně ošklivého rošťáka" a usilovně se nás snaží přesvědčit, že má špatnou povahu!

Podobizna, kterou načrtl Heinrich Harrer, je mnohem pochvalnější a ukazuje dalajlamu v jiném světle: "O inteligenci tohoto chlapce se už nyní vyprávěly opravdové báje: říkalo se, že mu stačí přečíst knihu jen jednou, aby ji znal nazpaměť. Už dříve se zajímal o všechny státní záležitosti a kritizoval nebo chválil rozhodnutí Národního shromáždění. (...) Všechno, co jsem viděl a slyšel, na mě hluboce zapůsobilo. Obdivoval jsem především sebejistotu toho chlapce, který pocházel ze zcela prostých poměrů. Člověk při tom opravdu musel začít přemýšlet o možnostech znovuzrození..."[4]

Tibetská společnost, uzavřená v srdci himálajského pohoří, přísně dodržovala své obřady a nadčasové náboženské zvyklosti a zůstávala stranou modernizace a technologického pokroku. Dospívající dalajlama, lačný poznání vnějšího světa, našel v rakouském horolezci a cestovateli Heinrichu Harrerovi výjimečného společníka. Harrerovi se dostalo nevídané výsady: v letech 1949 až 1951 učil dalajlamu dějepisu, zeměpisu, biologii a mechanice, čímž mu otevřel zcela nové obzory vědění. Stal se jeho "učitelem světských věd".

Heinrich Harrer odjel z Tibetu v roce 1951 poté, co na náhorní plošiny východních tibetských provincií Amdo a Kham vtrhly první oddíly Čínské lidové osvobozenecké armády. Když 7. ledna 2006 zemřel, dalajlama vyjádřil smutek nad ztrátou osobního přítele a obhájce práv svého lidu: "Pocházel ze světa, který jsem neznal, a hodně mě naučil, zejména o Evropě. Děkuji mu za to, že prostřednictvím své knihy Sedm let v Tibetu a prostřednictvím přednášek, jež pořádal celý život, seznámil svět s Tibetem a s Tibeťany. Ztratili jsme věrného přítele ze Západu, který poznal svobodný Tibet."[5]

Chybělo málo, a vypadal bych jako Moše Dajan!

Jednou z výhod života v Potale bylo množství tamních skladišť, které mě coby malého chlapce zajímaly tisíckrát víc než místnosti plné stříbra, zlata a drahocenných náboženských předmětů, ba dokonce mnohem víc než nádherné a drahokamy vykládané hrobky mých předchůdců v podzemních kryptách. Zdaleka nejraději jsem měl zbrojnici se sbírkami mečů, křesadlových ručnic a kroužkových zbrojí. Ale ani to nebylo nic ve srovnání s nepředstavitelnými poklady v komnatách, kde se nacházely věci z vlastnictví mých předchůdců. Objevil jsem mezi nimi starou vzduchovku i s terči a náboji, dále hvězdářský dalekohled, nemluvě o hromadách anglických obrázkových knih o první světové válce. Ty mě doslova okouzlovaly, protože mi poskytovaly návody ke stavbě modelů lodí, tanků a letadel. Později jsem požádal o překlad těch knih do tibetštiny. Také jsem našel dva páry evropských bot. Ale protože mi byly příliš velké, nosil jsem je tak, že jsem si jejich špičky vycpal kousky látky. Moc se mi líbilo, jak mohutné okované podpatky zvoní o podlahu.

Mou nejoblíbenější činností bylo rozebírat předměty a pokoušet se znovu je složit. Nakonec jsem v této činnosti vynikal, ovšem začátky byly krušné a mnohdy se mi to přes veškeré úsilí nepovedlo. Jednou jsem mezi věcmi třináctého dalajlamy našel starou hrací skříňku, dar od ruského cara. Nefungovala, a tak jsem se rozhodl, že ji opravím. Zjistil jsem, že hnací pružina mechanismu je zaseknutá a příliš utažená. Strčil jsem do ní šroubovákem, ale v tu ránu se prudce uvolnila a všechny kovové jehličky, utvářející zvuk, vystřelily ven. Nikdy nezapomenu na děsivý rachot, s nímž se jednotlivé částečky hracího strojku rozlétly po pokoji. Jak na to teď vzpomínám, uvědomuji si, jak obrovské štěstí jsem měl, že jsem nepřišel o oko. Měl jsem totiž obličej skloněný těsně nad strojkem, v němž jsem se rýpal. Vystavil jsem se nebezpečí, že později v životě si mě lidé budou plést s Moše Dajanem!

[1] Kříženci jaka a krávy.

[2] V překladu znamená těchto šest jmen "Probuzená moudrost", Kníže Slova", "Dokonalý rozum", "Prvopočáteční moudrost", "Znalec učení" a "Oceán moudrosti".

[3] "Norbulingku tvořil nádherný park obehnaný vysokou zdí. Uvnitř byla celá řada budov, oživených přítomností členů mého doprovodu. Byl tam také jeden vnitřní ohrazený prostor, říkalo se mu 'Žlutá ohrada', kam kromě dalajlamy, jeho nejbližších rodinných příslušníků a několika mnichů neměl nikdo jiný přístup." Tändzin Gjamccho, Svoboda v exilu: autobiografie 14. dalajlamy, přeložil Josef Kolmaš, předmluva Václav Havel, Práh, Praha 1992, str. 41. (Pozn. překl.)

[4] Heinrich Harrer, Sedm let v Tibetu, přeložil Arnošt Černík, Olympia, Praha 1972, str. 290-291. (Pozn. překl.)

[5] Z projevu soustrasti adresovaného manželce Heinricha Harrera, jejž dalajlama pronesl 10. ledna 2006 v Amarávatí.