Gerald Messadié

Obecné dějiny Ďábla (1996) – Ukázka

1. Předmluva

Proč jsem sepsal tyto "Dějiny".

Uprostřed osmdesátých let bylo světové veřejné mínění postaveno před podivný a symbolický zeměpisný posun. Pan Ronald Reagan, prezident Spojených států, takto člověk, který se hluboce zajímá o astrologii, totiž označil Sovětský svaz za "Říši Zla". A faktický šéf Íránu, ajatolláh Chomejní, přisoudil Spojeným státům titul "Velkého Satana" (kdo pak by měl být Malý Satan, zůstalo utajeno). Tato rétorická cvičení ukazují, že peklo, hájemství Ďábla, nesídlí pro všechny na tomtéž místě. Pozornější pohled v Ďáblovi navíc odhalí osobu použitelnou v politice. Všichni ovšem víme, že politika je doménou lži.

Skutečně, pan Alí Benhadž, první pobočník pana Abassi Madaniho, šéfa alžírské Islámské fronty spásy, v roce 1992 opět přiřkl Ďáblovi politickou roli prohlášením, že "každá strana, která se odvrátí od božích přikázání, od Koránu a sunny, je stranou Ďáblovou..." Čímž zasvětil peklu takřka všechny politické strany planety. Tentýž ideolog shrnul nepřímou roli Ďábla těmito slovy: "A co se otázky demokracie týče, trvám na tom, že u muslimského národa nemůže být nejvyšší moc soustředěna jinde než v rukou božích. Nevěříme moci národa nad národem, ale moci Boha nad národem. ["La contagion du hijab" (Nakažlivost hidžábu) Jeune Afrique, 26.března – 1. dubna 1992.]

Jinými slovy, a užijeme-li sylogismu, Ďábel jakožto Stvořitelův protivník nemůže existovat v žádné demokracii vzhledem k tomu, že se v ní nevyskytuje Bůh. Naproti tomu světská společnost je společností Ďáblovou.

Podobná tvrzení nás vybízejí k tomu, abychom se vyvarovali povrchního pohoršení i ironie. Od svého zrodu vládlo křesťanství prostřednictvím světské moci a na základě principu Ďáblovy existence a Ďáblovy přítomnosti ve všem, co se protivilo společné vůli krále a papeže. Obrana takto teokraticky pojatého státu si vyžádala desítky tisíc životů. Tento stav ukončila až revoluce.

Existuje Ďábel? Hodlám-li položit tak ctižádostivou otázku, skromnost vybízí, abych si vymezil vlastní postavení. Jakožto katolík jsem byl od dětství vystaven různým rodinným, školním a posléze blíže neurčeným snahám, abych uvěřil, že ano. Vyhrožovali mi, nevím už kvůli jakému prohřešku, že mne v noci přijde tahat za nohy. To byla závažná pedagogická chyba, neboť jsem okamžitě usoudil, že osobnost teoreticky tak důležitá si nezasluhuje nižádné úcty, propůjčuje-li se k tak směšnému žertování s dětmi. A co je horší, ti, co mi jím vyhrožovali, věděli, kde přebývá: míval ve zvyku zdržovat se na záchodech, což mne přivádělo do rozpaků; možná měl nemocná střeva. Nebo také pobýval ve sklepích, což nebylo o nic úctyhodnější. Má-li někdo tu čest být odpůrcem samého Boha, pak bydlí jinde. Dnes mi z toho vychází, že říkat dětem nesmysly se nevyplácí. Protože právě přemíra podobných žvástů ve mně vyvolala pochybnosti o existenci zmíněné osobnosti.

Přesto naléhali. Pokoušel Ježíše v poušti. Ale jeho proslov se mi zdál podezřelý. Ďábel musel být skutečně velice hloupý, když domnělému Božímu synovi, který je přece vlastní, nabízel všechna království světa. Proč se tedy o něm říká, že je "Šelma"? Buď tedy Ježíš nebyl Božím synem, anebo Ďábel, údajně obdařen schopností pronikat do vědomí, o tom nic nevěděl. Vzali to každopádně za špatný konec.

V hodinách náboženství u jezuitů – myslím, že jsem se o tom zmínil jinde – mu říkali Satan, což je nicneříkající termín, protože je odvozen z arabského slova šitan, které znamená jednoduše ďábel, no nic, a kategoricky prohlašovali, že to byl anděl přebývající v blízkosti Boha až do chvíle, kdy podlehl pokušení pýchy, vzbouřil se proti svému Pánu, a spolu s několika dalšími svedenými anděly byl svržen z nebes. Pokušení? Ale to znamená, že existovalo dřív než on, namítl jsem, a tedy Zlo je starší. Jak je to možné, když přece domnělým původcem Zla je on? Moje argumentace rozčilila pátera de Vrégille do té míry, že mne ve čtvrtletním hodnocení nazval zloduchem. Dnes, o půl století později, je otázka stále nezodpovězena, a žádné teologické pojednání mi tento bod nikdy nevysvětlilo.

Říkali mu Lucifer, což le latinské jméno, nebo také Belzebub, nebo ještě dvacetkrát jinak. Setkával jsem se s tím pojmem všude. Prý se zjevoval Lutherovi, a ten po něm házel kalamářem. A citovali, k poučení mému i jiných, "ověřené" případy posedlosti. Dozvídal jsem se z nich mnohem víc o tomto mlhavém námětu. Aldous Huxley, se kterým jsem o tom jednou diskutoval na terase kavárny u Nilu – zrovna dopsal román Ďáblové z Loudounu – mi vysvětlil, že v případě Urbaina Grandiera a šílených jeptišek z jeho blízkosti byl původcem halucinací pravděpodobně žitný námel; příznaky řádových sester z Loudunu se k nerozeznání podobaly příznakům otravy tímto cizopasníkem obilovin. Námel skutečně způsobuje pomatení smyslů a u postiženého vyvolává vidiny. Ostatně o něco později se udál slavný případ halucinací v Pont-Saint-Esprit v departementu Gard; tamější obyvatelé požili kontaminovanou mouku a trpěli ďábelskými vidinami. Už se nikdy nedozvíme, zda Luther rovněž nejedl chléb upečený z napadeného obilí.

Mnohem později mne jeden známý, rozmrzelý mou pochybovačností, vzal s sebou na návštěvu k jedné "posedlé" ženě. Je to zvláštní, ale posedlých mužů je mnohem méně než posedlých žen; patrně to bude tím, že ženu stvořil Ďábel. Žena mluvila nesouvisle a záměrně oplzle. Proč se soudilo, že je posedlá? Protože ji – nepřímý to důkaz – "vyléčil" místní farář vymítáním, ale Ďábel se vrátil. Byl to zřejmě jedinec postižený lenorou, protože k čemu je dobré usídlit se v těle ubohé ženy? Byl-li někdo pověřen vesmírnou misí, má na práci důležitější věci. Dnes už se nedozvíme, zda ta nešťastnice byla hysterická a jednoduše pomatená, nepřebrala alkohol či jinou neurotropní látku, nebo zda se nestala obětí cévní příhody. V pařížském metru často potkáváme sprostě pokřikující bezdomovce – alkoholiky, kteří by v minulosti byli označeni za "posedlé". Zapomínáme také na psychiatrický syndrom Gillese de La Tourette, který u lidí obvykle velice zdvořilých vyvolává náhlý příval oplzlých slov nejhrubšího zrna. To byl Mozartův případ.

V průběhu času jsem se setkal s mnoha dalšími podněty vyvolávajícími rozpaky. V první řadě zobrazení Ďábla; na Západě je to nejčastěji jakási karikatura antického boha Pana, lidské tělo, kozlí rohy a nohy, proč? A proč Evropané tak často ztvárňují Zlo do podoby plazů, ačkoliv Egypťané a Aztékové hada zbožšťovali? A hlavně, jak je možné, že Řekové a Římané se mimo jiné bez Ďábla obešli, vždyť jeho obdoba se přece v žádné mytologii nevyskytuje?

Pochopitelně se mě, vzhledem k mým pochybnostem ohledně Ďábla, v průběhu let mnozí pokoušeli zatáhnout do teologie. Bůh přece musí mít svůj protějšek, jinak bychom ho museli pokládat za původce všeho lidského neštěstí. Pěkný příklad induktivního uvažování. Bůh tedy není nejmocnější na Zemi? Je, ale umožňuje lidské vůli zasahovat: je na lidech, aby se ubránili pokušení. Výborně, ale co smrt dětí následkem nemoci? V těchto případech jde o nevyzpytatelné záměry Stvořitele. Jsou-li ovšem záměry Stvořitele nevyzpytatelné a zasahují-li rovněž hájemství Zla, možná že od něj pochází i zbytek lidského neštěstí? Rouhači! Kněží mě pokárali. "Podvolte se záhadám víry!" Udělal bych to rád, ale proč mne v takovém případě Stvořitel obdařil schopností uvažovat? Jen proto, abych ji nepoužíval? Můj zmatek dovršil Papini: Vzhledem k tomu, že Bůh je nekonečně dobrotivý, bude muset při skonání světa odpustit i svému dávnému nepříteli. Tato budoucí velkorysost mi připadala samozřejmá. Ale její následky jsou zvrácené: boj proti obžalovanému, který bude nakonec zproštěn viny, je zcela zbytečný.

Sluší se také podotknout, že co se Ďábla týče, je teologie poněkud zmatečná. Církev v něj podle všeho věří, ale mám dojem, že v této věci má protichůdné názory. Světská společnost má o Ďáblovi kupodivu mnohem přesnější a důkladnější představu. Odvrátil jsem se tedy od teologie, která pro mě, přiznávám, není příliš přitažlivá. Jenže moderní svět je obětí paradoxního konfliktu. Proti Ďáblovi se už nebojuje tak rázně jako v minulosti, procesy, upalováním a jinými zlovolnostmi, tolik oblíbenými svatou inkvisicí, ačkoliv je k vidění všude, jak o tom svědčí Reagan a Chomejní. A to uprostřed "modernosti".

Iluze modernosti je mocná. Tím více, že "moderní", z něhož je tento pojem odvozen, je nicneříkající termín. Velice se obávám, že moderní jsme chtě nechtě, jako když pan Jourdain tvořil prózu, tj. aniž si to uvědomoval. Se zarážejícím termínem postmodernosti se setkáváme v architektuře a filosofii, ale zajímalo by mne, jak být postmoderní v oblasti sexuality a vaření. No nic.

Iluze modernosti tedy žádá, aby naše doba odvrhla někdejší pověry, vždyť za čarodějnictví už nikoho před soud nestavíme. Opravdu? Nedávná Hicksova práce<$FIn Pursuit of Satan, viz bibliografii osmnácté kapitoly.>prozrazuje, že mnozí policisté ve Spojených státech, zemi, jež dala lidstvu prvního člověka, který kráčel po Měsíci, jsou čarodějnictvím plně zaneprázdněni, a že v různých koutech planety jsou, naskytne-li se vhodná příležitost, zabíjeni lidé obvinění z toho, že ve jménu Ďábla uvalují kletby na své bližní.

Mohli bychom říci, že jde o náboženské záležitosti, a že nemůžeme lidem brát svobodu víry. Jistě, až na případy, kdy svoboda víry pozměňuje funkci soudnictví. A politiky.

Zmíněná rétorická vzplanutí byla nejpozoruhodnější tím, že oba politici podlehli nikoliv Zlu, ale nejčastějšímu pokušení předlogického ducha, tj. zaostřit Zlo. A tudíž definovat ho.

Od chvíle, kdy Zlo přesně vymezíme, tedy pojmenujeme, kdy mu propůjčíme řádného zástupce, totiž podléháme a nakonec podlehneme pokušení Zlo lokalizovat, a jakmile to učiníme, stává se napříště jediným možným cílem jeho zničení. Reagan takto volal po zničení Íránu a Chomejní zas po zničení Spojených států, byly to prázdné řeči, protože první přesto jednal se Sovětským svazem, bohudík, a druhý vedl tajné rozhovory s Velkým Satanem o prodeji zbraní a výměně zajatců. Přesto se jejich rétorické blouznění založené na pokrytectví mohlo vyostřit a vyvolat skutečnou válku, a tento příklad dokazuje, že víra v Satana, Lucifera či Belzebuba v sobě skrývá reálné nebezpečí.

Přestože jejich projevy byly velice šťavnaté, nelze říci, že by řečníci podlehli nějakému výjimečnému podivínství: současné lidstvo se skutečně ve své většině zabývá odhalováním, identifikováním, pojmenováváním, roztřiďováním, podrobným popisováním a lokalizováním přisluhovačů Zla a jejich šéfa. Neuplyne den, aby ten či onen neprohlásil, sám za sebe či za skupinu, že Zlo, to je pan Ten či pan Tamten, tohle, tamto, tam, onde, auto, televize, rock, nezaměstnanost, AIDS, městská únava, drogy, znečišťování životního prostředí, sexualita, imigrace, Arabové, Židé, KGB, CIA, Le Pen, Bush, Chirac, Pinochet, Margaret Thatcherová, Giscard, Pol Pot, Marchais, Rocard, barmský režim, "fašismus", kapitalismus, hluk, cigarety, rakovina, jaderné elektrárny – kdo nebo co tím neprošlo? Vždy jsme Ďáblem někoho jiného.

Chtě nechtě se tedy účastníme nepřetržité zakuklené války proti Zlu, která udržuje nekonečný fanatismus, a termín nekonečný není užit z jazykové pohodlnosti. Jedině manicheismus, určující, že dobré je toto a zlé zas tamto, nás vědomě vede nejprve k zlovolnosti a podezíravosti, potom k nesnášenlivosti a nakonec k zabíjení. Cizinec je vždy nepřítelem, a v takovém duševním rozpoložení je koneckonců cizí všechno. Nechali jsme se obklíčit Zlem. A v každém okamžiku našeho života stíráme jemné rozdíly. Když ve Wassy katolická Francie čtrnáctého století s příkladnou brutalitou vyhnala Židy, bylo to proto, že je považovala za Satanovy přisluhovače, a tedy nepřítele. Zapomínáme na to až moc snadno, ale k upálení Johanky z Arku, která dnes kupodivu slouží jako symbol nostalgické katolické pravici, došlo proto, že ji církev ústy biskupa Cauchona obvinila z čarodějnictví. A když Francie šestnáctého století přistoupila k vyvražďování protestantů, vedly ji k tomu tytéž důvody.

Chtěl jsem tedy naznačit, že systém Ďábla, protože je to především systém, jenž založil logické blouznění, má značný politický vliv. Že ve skutečnosti existuje z výsostně politických důvodů.

Nejpodivuhodnějším účinkem tohoto systému je, že nakonec znetvořil mravní a filosofickou reflexi, což je v dějinách myšlení zcela nový jev: výsledkem je víra v "zevšednění zla". Tento slovní obrat pustila do světa asi před třiceti lety a v ryze ušlechtilém duchu žena, která ho vyslovila ve smutku, věřím, že upřímném, neboť mám všechny důvody věřit, že upřímný byl, totiž Hannah Arendtová. A vůbec nezáleží na tom, že tato spisovatelka byla spjata s nejdiskutabilnějším ze současných myslitelů, s Heideggerem: z hloubi srdce věřila, že jsme byli do té míry ubíjeni příklady Zla, tj. projevy nacismu, že jsme otupěli, a Zlo nám tedy zevšednělo. Tento úsudek zahájil nástup "postmodernismu", zastoupeného mnoha úctyhodnými mysliteli zastávajími názor, že dějiny skončily v Osvětimi.

Je to výmluvný příklad toho, jak nebezpečné je uvěřit v Ďábla a oč nebezpečnější je myslet si, že už jsme ho prokoukli. Skutečně, za mého mládí jen málokoho napadlo, že Stalin a sovětský komunismus není o nic lepší než nacismus a zaslouží si úplně stejnou démonizaci. Pokud bychom se měli věnovat tak ohavným propočtům, pak šestnáct milionů mrtvých v Sovětském svazu "váží" přinejmenším stejně jako šest milionů mrtvých v nacistických koncentračních táborech. Kvůli čemu tedy lidé dávali přednost Stalinovi a KSSS před Hitlerem a třetí říší? Kvůli nacistickému antisemitismu? Ten sovětský sice nebyl tak křiklavý, ale existoval zrovna tak. Gulagy se plně vyrovnaly koncentrákům. Ale nikdo nechtěl věřit ani jednomu, ani druhému, jinak hrozilo nařčení z "primitivního antisovětismu". Když v roce 1948 Viktor Kravčenko jako první prozradil existenci gulagů, byl z toho skandál a bouře nevole. Nazvali ho jednoduše americkým agentem, šiřitelem falešných zpráv, vím já, a v té době věhlasnému Sartrovi nezabránila ani jeho velkorysost v tom, aby nepranýřoval a nenechal pranýřovat Kravčenkovu "inscenaci". "Ďáblem je Hitler, nacistické Německo, proč to chcete popírat? Vy byste si troufal vyvažovat kruté utrpení Leningradu nacistickou krutostí?" Problém zjevně vězel jinde, nikdo nepomýšlel na podobné srovnání, v pozadí záležitosti stála lokalizace Ďábla a to, že jeho působiště bylo přesně vymezeno. Nemohl se tedy vyskytovat nikde jinde, a protože Stalin proti Hitlerovi bojoval, nemohl být než dobrý, navzdory svým "lidským chybám".

A tak se stalo, že prakticky až do Gorbačova žila Evropa, a to ta nejlepší, intelektuální, vytříbená, vzdělaná, v domnění, že KSSS je světlem levice. Picasso byl velký malíř, protože byl komunista, a Franco svině, protože rozdrtil republikány. Malraux či Sartre udržovali tuto v podstatě radikálně náboženskou iluzi při životě. Prvně jmenovaný byl totiž svou intelektuální strukturou hluboce nábožensky založený, a byl to on, kdo napsal, že "jedenadvacáté století bude buď stoletím víry, nebo nebude vůbec". Bože, chraň nás před něčím takovým! Nejsme-li nalevo, musíme být napravo, a tudíž se spolčujeme s "fašisty" (záměna pojmů, která svědčí o základní politické nekulturnosti a o dobovém sklonu ke znevažování protivníka hozením do jednoho pytle s někým, s kým nemá nic společného, protože národní socialismus a fašismus jsou dva systémy odlišné svou podstatou a svými projevy). Nemám v úmyslu sepisovat inventář následků omylu tak mimořádného. Snažím se pouze odhalit zhoubné následky démonizace světa, tj. víry v Ďábla.

Přitom malý výlet do dějin nám tuto primitivní teologii pomůže rozebrat. Můžeme začít třeba studií paktu Molotov-Ribbentrop, který docela prostě dokazuje, že Ďábel Stalin se dohodl s Ďáblem Hitlerem, a ačkoliv se ten sovětský nechal kousnout tím druhým jako první, z přísně politického hlediska vzato to ještě neznamená, že přestal být Ďáblem se vším, co k tomu patří, máme-li užít této terminologie. Bylo ovšem velice zajímavé sledovat reakce lidí na připomenutí německo-sovětského paktu v padesátých, šedesátých a dokonce sedmdesátých letech, když už Chruščovova zpráva způsobila na pěkné sovětské fasádě povážlivé trhliny. Buď vám odsekli, že jde o starou záležitost, anebo si vás měřili podezíravým pohledem, asi jako faráře, který by si na koncilu dovolil klást nemístné otázky ohledně přesného okamžiku transsubstanciace hostie.

Mimochodem nevím, co Dějiny jsou (s velkým D, jak jinak), a silně pochybuji, že se to někdo kdy dozví. Důvody k pochybnostem bychom mohli najít hned v prvním století, protože svědomitý dějepisec Josephus Flavius (ale v Ďábla věřil i on!) se ve svých dílech Válka židovská a Židovské starožitnosti vůbec nezmiňuje o prvořadé události, která ovlivní následující dvě tisíciletí, tedy o veřejném působení Ježíše a o jeho odsouzení k smrti. Nepochybně o ní věděl, protože Herodes Agrippa II., který velkou měrou přispěl k jeho informovanosti, o té záležitosti musel mluvit, ale on zřejmě usoudil, že se jedná o nezajímavou epizodu. Následoval celý zástup myslitelů, kteří nás ubezpečovali, že Dějiny k čemusi směřují, tedy k socialismu, ovšem zdá se, že události posledního desetiletí jim poněkud odporují. Zapomínáme, že jistí farníci od stolů svých kanceláří obhajovali Mao Ce-tunga a později i pád generála Lon Nola v Kambodži jen proto, že věřili, že sledují tento pověstný směr dějin. Podobali se lidem, kteří milují čokoládu, ale ne už její účinky, a v okamžiku kulturní revoluce a později při vpádu Rudých Khmerů do Phnompenhu se jim udělalo nevolno. Připomínat jim jejich omyly je prý nemístné; nebudu tedy nikoho jmenovat, ale nemohu se ubránit dojmu, že Dějiny si koušou ocas jako pes trpící červy. Nevěřím tedy o nic víc ve smysl Dějin než v "postmodernost", jejíž údajným důsledkem je zevšednění Zla.

Umořen úspěchem věšteb ohledně "modernosti", často jsem si s ohledem na tyto spekulace o spekulaci kladl otázku, na co asi ve čtvrtém století před naším letopočtem mohl myslet některý z deseti tisíc Xenofóntových pěšáků sužovaných krutými útrapami anabase, když ho při putování přes Kurdistán a Arménii k černomořskému pobřeží trápil hlad, žízeň, zima, úmorné vedro, vyčerpání, furunkulóza, úplavice, malárie, zmije, komáři. Jakou cenu měl lidský život? Byl člověk otrokem Obce? Ve jménu čeho? Bylo skutečně tohle plodem Sókratova učení – neboť Xenofón tomu starému mluvkovi naslouchal – ona výprava žoldáckých dobrodruhů? A co o tom soudili bohové? Odvrátili se snad od těchto vojáků? Existovali vůbec? Neměli totiž žádného ďábla, který by jim sloužil jako intelektuální útočiště. Dokonce ani Sókratova daimóna. Protože Řekové, uvědomme si to, Ďábla neměli! Příšery, to ano, například mrzkou Gorgonu Medúsu, ale té Perseus usekl hlavu. Kerberos? Hlídací pes. Stymfálští ptáci, Diomédovi koně, erymanthský kanec? Héraklés je vyřídil všechny. Kentauři, Satyrové? Mohli jste si z nich udělat přátele, ne-li rovnou milence. Žádný antibůh v nepřetržité službě, dokonce ani Títáni, možní předchůdci padlých andělů, údajně Bohem svržení z nebes. Protože i oni byli posláni do pekel a pak už Diovi jeho moc neupírali. Řekové tedy, včetně onoho Xenofóntova vojáka, žili svým vlastním životem a rozpoznávali skutečná nebezpečí i skutečné šance, to záleželo na vztazích panujících mezi bohy a na darech učiněných tomu či onomu.

Ach, Řecko, tys země, jejíž prach nikdy nesetřeseme ze svých opánků! Všechno jsi prožilo, všechno pochopilo, všechno vyslovilo!

Naši moderní vojáci, což jsou často teroristé, to znamená zbabělci, se při svém vraždění dovolávají pomoci Nebes (vlast upadla v zapomnění), a když jsou zatčeni a vzácně posláni na smrt, prohlašují sami sebe za mučedníky, protože oni přece jménem Všemohoucího bojovali proti Satanovi. Chci tím říci, že ďábelské je věřit v Ďábla, a ne naopak, jak mě učili jezuité, když mě ubezpečovali, že nejzáludnější Ďáblovou lstí je přesvědčovat vás, že Ďábla vůbec není.

Odkud pochází ten neznámý šiřitel všeho světského neštěstí, vždyť božstva, a on jím je, se v dané epoše vždycky někde zrodí? Kdo jsou jeho předci, jaký je jeho životní příběh? Existoval odjakživa? Tato otázka mne napadla už v dětství, doufám, že jsem ji na těchto stránkách zodpověděl.

Z dětských střevíčků jsem dávno vyrostl; rovněž zde nemíním démonizovat víru v Ďábla. Úzkost vlastní každé lidské bytosti, dokonce každé němé tváři (a kdo někdy viděl vyděšenou kočku, naježenou, s vytřeštěnýma očima, s páchnoucím kožíškem, poprvé čelit psovi, nemůže pochybovat o tom, že i zvířata mají své ďábly) potřebuje být zažehnána, což vyžaduje nepřítele nejprve pojmenovat, potom popsat, a je-li to možné, zničit. Od obra Goliáše k gévaudanské bestii, od arleského draka po doktora Petiota, jak to udělat, abychom se ubránili odporu a nenávisti, které v nás probouzí zdroj strachu, jak to udělat, abychom odolali pokušení vidět v něm, když už ne příčinu našich nesnází, tedy alespoň lokalizaci Zla? Protože lidská bytost není v rozporu s obecným názorem rozumná, ale rozumující, a to je rozdíl. Ve své práci, jejíž výsledek zde předkládám čtenářům, jsem si přál vyvarovat se aposteriorního zdůvodňování zdroje našeho strachu a jeho definitivního rozškatulkování. Nechtěl jsem tedy učinit z Ďábla duchovní předmět, na který bychom mohli roubovat kotrmelce našich bláznovství.

Vzhledem k rozsáhlosti tématu jsem se ovšem opíral o práci jiných. Svědčí o tom bibliografie a kritické poznámky. Ostatně jak jinak, vždyť Ďábel je poznatelný pouze rozpravou? Vzhledem k tomu, že jsem se s ním nikdy nesetkal, nemohu posloužit svědectvím z první ruky. Nezbývá mi než vyslovit hlubokou úctu historikům a etnologům, kteří si dali tu práci a zaznamenali to, co o něm lidé vyprávěli, a také bezejmenným opisovačům starobylých textů. A Annie Latourové, vynikající dokumentaristce a historičce, nadané pozoruhodnou, pro mne neocenitelnou intuicí – ona totiž vždy našla to, co jsem nevěděl, že hledám.

Svou práci uvádím v pořadí, jak jsem ji psal. Závěr, který z ní vyplynul, předkládám v doslovu.

A s láskou, ano, troufám si to slovo použít, zde připomínám etnology, kteří bezpochyby vykonali ze všech prací tu nejobtížnější, protože tím, jak pracovali v terénu, v podnebí i podmínkách často strastiplných, podrobili těžké zkoušce nejen svůj rozum, ale i svůj cit a tělo, a občas propadli pochybnostem a sklíčenosti, například takový Malinowski, který už nemohl domorodce z Trobriandových ostrovů ani vidět, nebo takový Leiris, jenž ve svém Deníku vyznává, že už nevěří ani na Afriku, ani na její obyvatele. Nevěřím tomu, že by Malinowski nebo Leiris byli skutečně znechuceni, pouze si myslím, že jejich skleslost pramenila z obrovského, nekonečného úkolu sbližovat různé kultury.

Nejsem etnolog, ale jakožto zatvrzelému cestovateli se mi naskytlo několik příležitostí odhadnout jejich potíže, například když jsem se skrýval ve svém pokoji v Port Moresby před rozvášněnými vzbouřenci, nebo když jsem se v Palenque celou noc brodil blátem po večeři, která ke všemu sestávala všehovšudy z vlažné coca-coly a dvou poloshnilých banánů, koupených za horentní sumu u Indiána na rohu. Ó, to zcela jistě nebyla turistika! Nejednou jsem nesbalil kufry a nevrátil se do Paříže jen proto, že jsem byl příliš unavený.

Podobným poklesům odvahy se nevyhneme ani s ukončenými, jasnými, vědecky zdůvodněnými knihami, opatřenými vysvětlivkami a vytištěnými černé na bílém. Toho náboženství! Toho strachu! A té hlouposti! A přece ti, o nichž bude řeč, byli lidmi, zajisté hodnými lásky i hněvu, ale dnes už nepochopitelnými. Můžeme o nich z takové dálky opravdu mluvit? Nebo je dokonce soudit? A přece se k tomu musíme odhodlat, jinak hrozí, že zabředneme do lži, vždyť chceme-li zažehnout zájem, musíme sami hořet. Upozorňuji proto předem, že mezi řádky lze vyčíst, čemu jsem nakloněn a co odmítám.

Bylo napsáno mnoho příběhů o Nebesích i Pekle, ale znám jen jedny Dějiny Ďábla, napsané v osmnáctém století, jejichž autorem nebyl nikdo jiný než "otec" Robinsona Crusoe, Daniel Defoe. Bylo to téma na svou dobu velice riskantní a autor si dal velice dobrý pozor na to, aby se pod ně nepodepsal. Ale abych pravdu řekl, jde spíš o soubor vyprávění a úvah než o dějiny. O dvě století později se snad mohu opovážit ten název převzít. Ale ne bez nadsázky.

Opravdu, bez skutečných událostí není dějin, a Ďábel se žádné události nezúčastnil. Je dokonce pohoršlivě nepřítomen ve velkých okamžicích posledních století. Jeho kopýtko, natož růžky, nikdy nikdo nezahlédl, a to ani za francouzské revoluce, ani za té říjnové v roce 1917. Spatřen nebyl ani v Hirošimě, ani na Měsíci, dokonce ani v Pasteurově laboratoři, ba ani v Hitlerově bunkru. Očekávali bychom ho v Kambodži, když tam řádil Pol Pot, nebo v Sarajevu, když tam ženy a děti kosily kulky ostřelovačů z téhož města. Ve všech případech šlo pouze o vyjádření lidských vášní, lásky ke svobodě a lidské důstojnosti, lásky k objevům ducha, a také o vyjádření nenávisti, jakou nezná dokonce ani zvíře, protože zvíře nikdy zvěrstva nepáchá: zvěrstev se dopouští pouze člověk.

Jak tedy sepsat dějiny něčeho, co neexistuje? Přiznávám, jde pouze o dějiny fenomenologické, v hegelovském slova smyslu. Zabýval jsem se hlavně luštěním svědectví, počínaje prastarými časy, kdy Bůh byl ženou, Velkou Bohyní, a konče dobami nedávno minulými, kdy se lidé snažili své zločiny vysvětlovat vítězstvím temných sil. Tyto síly se ovšem nevyskytují nikde jinde než ve stopách vrytých do mozku společností a její morálkou. Jsou uvnitř, ne venku. V posledních letech autoři úvodníků ve Francii a Navaře své veřejné důtky pravidelně nadepisují "Ďáblův návrat!", aniž si jak se zdá položí otázku, jestli onen Ďábel náhodou není kolektivním přeludem. To, co vám zde hodlám nabídnout, je rozluštění schémat, díky kterým si člověk Ďábla vyrobil a pokračuje ve tvarování toho Golema, jako to činíme ještě dnes my, když chodíme na horory o těch "věcech" nebo o mezigalaktických netvorech.

Lidská bytost se totiž ráda bojí.

Nakonec prosím čtenáře, který možná není takovým pokrytcem, jak tvrdíval Baudelaire, aby požádal Řecko o udělení schopnosti pozorovat dřív, než pojmenuje, porozumět dřív, než vynese soud, a ovládnout úzkost. A aby se nebál těch, které nazýváme bohy či démony. Protože i Odysseus, řečený Homér, jednal s bohy lstivě.