Gustav Mahler (2018) – Recenze https://www.iliteratura.cz/Clanek/41177/la-grange-henry-louis-de-gustav-mahler

Přední francouzský znalec Mahlerova díla vytvořil záslužnou biografii jednoho z největších skladatelů, kteří se narodili na našem území. Jediný svazek, mapující pestrý, byť nedlouhý Mahlerův život plný takřka románových peripetií, obohacuje jinak nepříliš početnou česky vydávanou literaturu o klasické hudbě a opeře. Tradičně pojatá biografie, nezahlcená odbornými hudebními termíny či notovými zápisy, má navíc ambice oslovit i širší publikum.

Zápasy Gustava Mahlera
Henry-Louis de La Grange: Gustav Mahler. Přel. Danuše Navrátilová, Argo, Praha, 2018, 608 s.

O klasickou hudbu a operu se zajímá jen úzký okruh čtenářů, a proto ani literatura z této oblasti nevychází v češtině příliš často. Přesto i u nás občas vyjdou monografie skladatelů či jiné knihy o klasické hudbě, jež stojí za pozornost. Nedávno to byly např. Dějiny opery Carolyn Abbateové a Rogera Parkera (Argo/Dokořán, 2017), eseje a přednášky proslulého rakouského klavíristy Alfreda Brendela Hudba, smysl a nesmysl (Volvox Globator, 2017) a Abeceda klavíristy (Volvox Globator, 2018), a ve stejném nakladatelství dokonce i Brendelovy sebrané básně 2 x 2 = 13 (2018). Opeře se věnují Příběhy slavných oper Miloslava Pospíšila (Brána, 2017); v podstatně rozšířeném a přepracovaném vydání vyšel také známý Průvodce operní tvorbou Anny Hostomské a kolektivu (Opera, NS Svoboda, 2018). Již pár let vydává monografie slavných komponistů nakladatelství Vyšehrad; vyšly zde knihy o Antonínu Dvořákovi, J. S. Bachovi, G. F. Händelovi, Antoniu Vivaldim a nejnověji zvláště záslužná monografie o Janu Dismasu Zelenkovi od Janice B. Stockigtové (2018). Přepracovaného vydání se dočkala velká monografie o Bohuslavovi Martinů od Jaroslava Mihule (Martinů - osud skladatele, Karolinum, 2017). Nakladatelství Host vydalo loni první díl zásadní a nejrozsáhlejší dvoudílné monografie o Leoši Janáčkovi od jeho nejzasvěcenějšího znalce Johna Tyrrella Janáček I. Osiřelý kos (1854-1914). Lukáš Kuta vydal knižní rozhovor se známou mezzosopranistkou Dagmar Peckovou Pecková: Dítě štěstěny (Argo, 2018). Loni potom vyšel též rozsáhlý knižní rozhovor se slavným italským skladatelem nejen filmové hudby Enniem Morriconem Chyť ten zvuk (Omega).

Mahlerovská literatura v češtině
Ani mahlerovská literatura není v češtině nijak rozsáhlá, přestože jde o moravského rodáka, který se i v dospělosti na české území opakovaně vracel a na své kořeny nikdy nezapomněl - jsou ostatně rozpoznatelné i v jeho tvorbě. Psal o něm už Zdeněk Nejedlý (Gustav Mahler, 1958). První základní českou monografii napsal Ladislav Šíp (Gustav Mahler, 1973). V roce 1998 vyšla větší monografie Kurta Blaukopfa Gustav Mahler: současník budoucnosti a v roce 2009 stručný Mahlerův životopis Krajan od jeho rodově spřízněného jmenovce Zdeňka Mahlera. Mahlera se tu více, tu méně dotýkají také v češtině vydané vzpomínkové knihy jeho manželky Almy Mahlerové-Werfelové Můj život (1993) a Gustav Mahler - Vzpomínky (2001) a dvě knihy jeho žáka, slavného dirigenta Bruna Waltera: Téma s variacemi: vzpomínky a úvahy (1965) a Gustav Mahler: Portrét (1958), která je doplněna ještě o pásmo Dopisy Gustava Mahlera ve výběru a uspořádání Almy Mahlerové. Obsáhlý výbor ze skladatelovy korespondence vyšel v češtině v roce 1962 (Dopisy, ed. František Bartoš). V neposlední řadě u nás vyšly i dva životopisy manželky Almy: Alma Mahlerová aneb Umění být milována od Françoise Giraudové (1996) a Alma Mahlerová: A vždycky budu muset lhát od Catherine Sauvatové (2014). Kromě toho existuje několik menších publikací, brožurek či průvodců o životě Gustava Mahlera nebo o jeho stopách v rodných Kalištích a v Jihlavě. Nejviditelnější a nejzáslužnější ediční počin v naší mahlerovské literatuře však přišel až v roce 2018 díky nakladatelství Argo, které vydalo rozsáhlý a podrobný životopis Gustav Mahler od Henryho-Louise de La Grange.

Život a dílo Gustava Mahlera v jediném svazku
Francouzský muzikolog Henry-Louis de La Grange (1924-2017) byl jedním z největších znalců života a tvorby Gustava Mahlera (1860-1911) a je autorem nejlepší a nejpodrobnější Mahlerovy biografie, která má ve francouzské verzi tři díly a dohromady 3800 stran! V anglické verzi vyšla ve čtyřech svazcích a je ještě rozsáhlejší. Původní francouzská verze Gustav Mahler - Chronique d'une vie (Gustav Mahler - Kronika života) vycházela postupně takto: Tom 1 - Vers la gloire, 1860-1900 (Díl 1 - Cesta ke slávě) v roce 1979 (1152 s.), Tom 2 - L'âge d'or de Vienne, 1900-1907 (Díl 2 - Zlatý věk ve Vídni) v roce 1983 (1280 s.) a Tom 3 - Le génie foudroyé, 1907-1911 (Díl 3 - Sestřelený génius) v roce 1984 (1368 s.). Této velké biografie se však s největší pravděpodobností právě kvůli jejímu rozsahu v češtině nikdy nedočkáme. Naštěstí vydal La Grange v roce 2007 stručnější, hutnější, jednosvazkovou, aktualizovanou verzi své biografie, kterou vytvořil ve spolupráci s editorem Joëlem Richardem - právě tu Argo vydalo ve zdařilém a čtivém překladu Danuše Navrátilové; odbornou revizi textu provedl muzikolog, hudební producent a vydavatel a pedagog Jiří Štilec, dlouholetý redaktor Československého rozhlasu a později dramaturg a ředitel Supraphonu, od roku 1999 pedagog HAMU, kde je v současné době vedoucím katedry hudební produkce. Štilec v roce 1996 inicioval obnovu rodného domu Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce, založil Nadaci Musica noster amor - dnešní Společnost Gustava Mahlera - a hudební festival Mahler Jihlava. Jeho manželkou je skladatelka Sylvie Bodorová a synem dirigent Marek Štilec. Revize textu tak byla v rukou nejpovolanějších.

Dodejme ještě, že La Grange je též editorem Mahlerovy knižně vydané korespondence a autorem pozoruhodné knihy o hudebních dějinách Vídně, města hudby (Vienne - une histoire musicale, 1995), která by si také zasloužila české vydání.

Vměstnat pestrý, byť nedlouhý Mahlerův život, bohatý na peripetie někdy až románové, do jednoho svazku se autorům podařilo na výbornou, nehledě na to, že velká La Grangeova biografie je opravdu určena jen těm největším Mahlerovým příznivcům; stručnější kniha (i když má šest set stran) jistě osloví daleko širší publikum, navíc je právě jemu určená: nenajdeme zde jediný notový příklad a také s odbornými hudebními termíny se v knize šetří. Bohatší by naopak mohla být obrazová příloha, ale to je snad jediná výtka. V jinak velmi dobrém českém překladu mne osobně trochu rušil často používaný gramaticky sice správný, ale poněkud ohavně znějící a nepěkný tvar slovesa dirigovat ve formě "oddirigovat/oddirigoval" ("Mahler oddirigoval tři koncerty...", "Mahler se zavázal, že oddiriguje premiéru opery..." apod.); s tímto tvarem se běžně téměř nikde nesetkávám, píše se prostě "dirigoval", "dirigovat", popř. se termín nahrazuje slovesy "řídil" či "uvedl". Nicméně to na kvalitě La Grangeovy knihy samotné nijak neubírá.

Zápasy, vášně a trnitá cesta Gustava Mahlera
Když si projdeme Mahlerovu biografii, napadne nás možná jedno slovo, které charakterizuje jak jeho cestu životem, tak jeho kariéru skladatele a dirigenta: zápasy. Povahově komplikovaný, tvrdohlavý, neústupný, vášnivý a výbušný Mahler zápasil nejenom v soukromí (s rodinou, milenkami, později s manželkou Almou, a také s nepříznivým zdravotním stavem - jeho srdeční choroba nakonec vedla k předčasné smrti v nedožitých jednapadesáti letech), ale i při práci dirigenta s orchestry a v opeře (s hráči, s intendanty, se zpěváky, s diváky, a především s kritiky) a ve své skladatelské práci (s nedostatkem času na komponování, o uznání svých děl u diváků a opět u kritiky). Mahlerovy četné a celoživotní zápasy před námi plasticky vyvstanou i při četbě La Grangeovy knihy. Autor postupuje přísně chronologicky, vyprávění o dětství a školních letech v Kalištích a v Jihlavě brzy přechází v líčení Mahlerovy cesty ke slávě a jeho prvních krátkých dirigentských angažmá v Bad Hallu, Lublani, Olomouci, Kasselu, Praze a Lipsku. Souběžně popisuje i vznik jeho prvních děl: kantáty Píseň žalobná, raných písní, cyklu Písně potulného tovaryše a První symfonie. Důležitým objevem je pro Mahlera v roce 1887 sbírka lidových básní autorů Clemense Brentana a Achima von Arnima Chlapcův kouzelný roh, z níž v následujících letech čerpal texty k převážné většině svých děl a která dala dokonce název celému jeho pozdějšímu písňovému cyklu. Dirigentské slávy a vesměs i uznání dosahuje Mahler za působení v opeře v Budapešti (1888-1891), a především v Hamburku (1891-1897). Tehdy postupně vznikají Druhá a Třetí symfonie. A začínají ony zmíněné tvrdé zápasy s diváky a kritikou.

Mahler si umí leckoho znepřátelit, neumí být příliš diplomatem. Za svou vizí si jde poměrně tvrdě, a to jak jako dirigent, tak jako skladatel. Nechce ustupovat z kvality v práci v opeře, s orchestrem a zpěváky, ani ze svých postupů v komponování, které je nezvyklé, nové a pro většinu publika a kritiků zpočátku těžko přijatelné, resp. pochopitelné. Zatímco v opeře a orchestru nemohou Mahlerovi kritici ani diváci upřít zásluhy o skutečnou kvalitu operních představení a symfonických koncertů, při uvedení svých děl naráží na neporozumění, nesouhlas a velmi ostré útoky. Nachází sice i věrné příznivce, těch je ale menšina. Na vlastní kůži pak zažívá hlavně antisemitismus - jako Žid, ačkoli se k židovské víře nijak výrazně nehlásí, musí snášet ohavné útoky antisemitských kritiků. Při pročítání četných úryvků z dobových recenzí, jež La Grange hojně cituje, si znovu uvědomíme, jak byl na přelomu 19. a 20. století antisemitismus silný, rozšířený a zcela běžný a jak ovlivňoval úsudek některých kritiků i části obecenstva, resp. jak dokonce u řady kritiků převažoval nad objektivním posouzením kvality umělcovy práce. Mahler měl proti sobě brzy zaujaté četné kritiky, kteří ho doslova nenáviděli a cupovali každý jeho výkon; ale též pár kritiků, kteří ho začali podporovat a chválit.

Vídeňský vrchol a poslední roky
Nejslavnějším a zároveň nejnáročnějším desetiletím Mahlerova života a díla jsou vrcholná léta 1897-1907 prožitá ve Vídni ve funkci hudebního ředitele Dvorní opery. Jmenován byl na základě svého úspěšného působení v Hamburku a řízení jiných orchestrů, La Grange však podrobně, až napínavě líčí drama, jež Mahlerovu jmenování do funkce v jednom z nejpřednějších operních domů světa předcházelo. Provázelo jej jak nadšení jeho příznivců, tak odpor zavilých odpůrců a všemožné intriky. Opět tu hrál roli Mahlerův židovský původ i přísné požadavky na kvalitu a změnu chodu operního provozu. Aby se mohl funkce ve vídeňské opeře vůbec ujmout, musel Mahler přestoupit ke katolictví. Celých deset let pak sice v operním domě na Ringu vládl pevnou rukou, ale také neustále zápasil s tvrdými kritiky, rozmazlenými diváky, citlivými primadonami i vrtošivými zpěváky. Vytvořil však éru, která je dodnes legendární a Vídeň se jí pyšní; nespravedlivé útoky jsou zapomenuty a na Mahlera se vzpomíná jako na velikého dirigenta i skladatele. La Grange ale útoky a peripetie nevynechává a líčí i to, jak často si sám Mahler komplikoval práci neústupností a prchlivostí.

Podrobně autor líčí také Mahlerův manželský zápas s vídeňskou krasavicí se skladatelskými a uměleckými ambicemi Almou Schindlerovou. Ta se svých ambicí musela na Mahlerovo přání zcela vzdát a být mu oddanou manželkou a matkou jejich dvou dcer. Že tyto ústupky nemohla společnost milující Alma dlouho snést, je nasnadě. Mahler tak brzy neměl klid ani doma, což jeho oslabenému srdci a celkově křehkému zdravotnímu stavu jistě nepřidalo. Navíc ho neustále trápilo, že místo aby se více věnoval komponování, otrocky diriguje koncerty a operu pro často nevděčné publikum a kritiky, kteří hledají jen chyby...

Nevelký rozsah Mahlerova vlastního díla je vyvážen jeho kvalitou a významem. Čas na komponování měl prakticky jen o letních prázdninách a v zimní pauze. Devět dokončených symfonií, Desátá nedokončená, Píseň o zemi, cykly Písně potulného tovaryše, Písně o mrtvých dětech, Pět Rückertových písní a Chlapcův kouzelný roh a raná kantáta Píseň žalobná - to je v podstatě celý úhrn Mahlerova díla. La Grange popisuje jejich vznik, první a další uvedení, ohlas, přijetí u obecenstva a kritiky i to, jak se Mahler postupně prosazoval jako skladatel s jinou, novou hudební řečí. Pročítání úryvků z kritik nebo Mahlerových dopisů rodině, přátelům či kolegům, kde se svěřuje s úzkostí při tvorbě i při uvádění výsledných děl, je vskutku strhující. Stejně tak zajímavý je popis složení programů tehdejších koncertů a vůbec průběžný výčet Mahlerova bohatého dirigentského repertoáru jak v opeře, tak na koncertech.

V roce 1907 byl Mahler z Vídně víceméně vyštván, nemohl už dále snášet útoky proti své osobě a jeho postavení ve Dvorní opeře bylo již neudržitelné. Začíná poslední, krátká éra v Americe, kde Mahler s velkým ohlasem a úspěchem diriguje v Metropolitní opeře a za pultem Newyorské filharmonie. Čím dál větší úspěchy má také jako skladatel. Životním triumfem je potom premiéra obří Osmé symfonie (tzv. "Symfonie tisíců") v Mnichově v roce 1910. V roce 1911 Mahler umírá.

Poslední kapitola Díla Gustava Mahlera nabízí stručný, čtenářsky velmi přístupný, čtivý, a přitom zasvěcený rozbor všech Mahlerových skladeb včetně překladu zpívaných textů (nebo alespoň jejich úryvků). V celé knize La Grange také uvádí na pravou míru některé legendy a vžitá tvrzení o Mahlerovi, např., jak si v některých skladbách "předpovídal" vlastní smrt nebo se "loučil se životem". Líčí Mahlera nikoli jako nedotknutelného velikána a génia, ale naopak jako člověka rozporuplného, s chybami i přednostmi, nešťastného a trpícího, ale i přesvědčeného o tom, že jeho "čas přijde"; jako muže nijak zvlášť zdravého, ale přesto silného, který musel podstoupit nejeden zápas o vlastní uznání v roli dirigenta, skladatele, ale i manžela a člověka, pro něhož by neměl být určující ani limitující židovský původ; člověka, jehož donutili přestoupit ke katolické víře, ale vzápětí mu to vyčítali; člověka, pro něhož byla vším hudba a její kvalitní provedení, nikoli sláva, peníze a moc. Mahler nám zanechal velké dílo, které dodnes uchvacuje dirigenty, hráče i posluchače. A uchvacuje i četba o všem, co prožil, přetrpěl, vydobyl - a nenechal se přitom zlomit, protože věřil

Gustav Mahler (2018) – ukázky

Objevování světa a sebe samého

V Jihlavě si Bernard pronajal skrovný byt. V roce 1872 pak koupil prostorný a pohodlný sousední dům na Pirnitzergasse (Brtnická, dnešní Znojemská ulice) 6/264. Bernardův hostinec i vinopalna v něm prosperovaly a Gustav, jehož hudební nadání se projevilo velice záhy, v něm strávil celé dětství. Díky svébytné zeměpisné poloze Jihlavy, kde kvetl průmysl i obchod a kde se mluvilo německy, ale obklopovaly ji české vesnice, si mladý Mahler brzy vyslechl a zapamatoval mnoho lidových pohádek, ukolébavek, písní a rond vzešlých z obou kultur, například příběh pojmenovaný Das klagende Lied (Píseň žalobná). Vyprávěla mu ho chůva jeho souseda Theodora Fischera a později se stal základem jeho prvního velkého díla. Ke Gustavovým "mladickým vjemům", jak v roce 1905 napsal jeho první životopisec Richard Specht, přispívali i čeští potulní muzikanti, lidová taneční hudba, kterou slýchal na svatbách, troubení polnice z nedalekých kasáren, vojenské kapely, a také dechovky vyhrávající na zábavách a na pohřbech. Všechny tyto hudby, vážné i nevážné, teskné i vojenské, vytryskly Mahlerovi z podvědomí a setkaly se jak v jeho prvních písních, ovlivněných českým folklorem, tak v symfoniích a písních z doby zralosti.

Když byly Gustavovi asi čtyři roky, strávil pár dní u prarodičů v Ledči. Na půdě našel piano a způsob, jakým na ně zahrál pár melodií, zanechal v dědovi tak hluboký dojem, že dal piano bezodkladně odvézt do Jihlavy. Chlapec, ač věčně zasněný a mlčenlivý, prokázal už v útlém věku překvapivé vlohy ke studiu hudby, do nějž se pustil bezpochyby pod vlivem své tety Franzisky Mahlerové, rozené Bermannové. V šesti letech malý Gustav poprvé vystoupil před obecenstvem.[1] Během několika let se u něho vystřídalo nejméně pět učitelů hry na piano, hudební teorie a harmonie. V šesti letech, podporován a odměňován rodiči, začal Gustav i komponovat. Brzy si získal v Jihlavě tak dobrou pověst, že ho někteří rodiče žádali, aby vzal jejich děti do učení. O svého prvního, šesti nebo sedmiletého žáka (o rok mladšího než byl sám), však brzy přišel kvůli svým pedagogickým metodám, zejména častým políčkům.[2]

Vážnou hudbu poznával hlavně díky přátelství s Theodorem, synem jihlavského Musikdirektora Heinricha A. Fischera, sbormistra Mužského pěveckého spolku a regenschoriho ve farním kostele svatého Jakuba. Gustav se záhy stal členem farního sboru a později doprovázel jeho zkoušky hrou na piano. Tak se seznámil s klasickými skladbami od Beethovena, Haydna, Rossiniho a dalších. Mozartovo Requiem, jež zaznělo na pohřbu jihlavského starosty Petra E. L. von Löwenthala, zanechalo ve dvanáctiletém zpěváčkovi hluboký dojem. V téže době objevoval i četbu a knihám holdoval se stejnou vášní jako partiturám, které si týden co týden nosil z knihovny a dlouhé hodiny si je přehrával u piana. A až do odjezdu do Vídně pravidelně navštěvoval i jihlavské divadlo, kde si bezpochyby vyslechl část lyrického repertoáru.

V násilnických metodách malého profesora se dost možná zrcadlilo neústupné a hrubé domácí chování Bernarda Mahlera. Mnohem později se padesátiletý skladatel svěřil Sigmundu Freudovi, jak jím otřáslo, když jednou mezi rodiči propukla prudká hádka. Utekl na ulici a na chodníku potkal flašinetáře, který vyhrával známou lidovou písničku O du lieber Augustin (Ach, ty milý Gustíčku). Tento zážitek považoval za důvod, proč se mu v silných a citově vypjatých okamžicích komponování zcela mimovolně vnucovaly pouliční písničky.[3] Bernard Mahler dbal na synovo všeobecné vzdělání: v Jihlavě ho nejprve zapsal na reálku (Realschule) a později na německé vyšší gymnázium. Gustava nejvíce ovlivnil profesor Franz Sturm, který na reálce vyučoval češtinu a na gymnáziu hudební výchovu. Gustav k němu chodil i na soukromé hodiny hudby. Ve čtvrtek 13. října 1870 vystoupil sotva desetiletý Gustav na svém prvním opravdovém koncertě, o němž se zmínil i jihlavský týdeník Der Vermittler: "Úspěch, jehož budoucí virtuos u svých posluchačů dosáhl, byl velký [...], jen by si bylo přáti, aby pro jeho pěknou hru byl také poskytnut právě tak dobrý nástroj."[4]

Krátce poté Bernard poslal syna do Prahy na německé Novoměstské gymnázium (Neustädter Gymnasium). Ubytoval ho v rodině obchodníka Moritze Grünfelda, jehož synové Alfred a Heinrich, později významní hudebníci, pořádali komorní koncerty a dům Grünfeldových se stal jedním z pražských hudebních center. Po letech Mahler vyprávěl, že s ním Grünfeldovi špatně zacházeli, a že u nich dokonce trpěl zimou a hlady.[5] A protože ve škole neprospíval, přijel znepokojený Bernard do Prahy. Když zjistil, co se děje, odvezl syna zpět do Jihlavy. Tam Gustav pokračoval ve studiu a účastnil se dalších koncertů. V pondělí 11. listopadu 1872 zahrál ve slavnostním sále Císařsko-královského vyššího gymnázia u příležitosti výročí Schillerova narození a sklidil "nekonečné a bouřlivé ovace" (Mährischer Grenzbote). V neděli 20. dubna 1873 vystoupil v jihlavském divadle na galavečeru na počest sňatku knížete Leopolda Bavorského a o měsíc později v sále hotelu Czap [dnešním Dělnickém domě] na koncertě k výročí Mužského pěveckého spolku. V obou případech si vysloužil veliký potlesk. Na jaře 1875 zažil čtrnáctiletý Gustav první smutek ze světa dospělých. Jeho milovaný bratr Ernest, mladší o necelé dva roky, po dlouhé nemoci zemřel; v ten den skončilo Gustavovo dětství. O několik měsíců později Gustav odjel do Vídně. Roky na tamní konzervatoři byly prvním stupněm jeho trnité cesty ke slávě.

Socialista a vegetarián

Na letní prázdniny roku 1879 si Mahlera najal bohatý vídeňský obchodník Moritz Baumgarten jako domácího učitele klavíru pro své dcery. Po návratu do Vídně se Mahler opět přestěhoval a od listopadu do prosince bydlel ve Währingu, v 18. vídeňském obvodu, ve vile v anglickém stylu. Ve středu 12. listopadu 1879 uspořádal Akademický spolek Richarda Wagnera v Bösendorferově sálu Mozartova domu koncert, na němž zazněla Mahlerova úprava Brucknerovy Třetí symfonie pro klavír pro čtyři ruce. Zanedlouho poté Mahler spolu s přáteli Antonem Krisperem, Hansem Rottem a Rudolfem Krzyzanowským ze spolku vystoupili, a brzy se s ním, s Hugem Wolfem a tentokrát oběma bratry Krzyzanowskými setkáme v tzv. "Pernerstorferově kruhu" kolem socialisty Engelberta Pernerstorfera. Vše začalo tím, že se Pernerstorfer a jeho přátelé, k nimž patřil i lékař a psychiatr Victor Adler (1852-1918), slavný průkopník rakouského a mezinárodního socialismu, zajímali o Schopenhauerovy a o Nietzscheho spisy a posléze o Wagnerovu hudbu. Vstoupili do Akademického spolku Richarda Wagnera a v roce 1876 se zúčastnili prvních Hudebních slavností v Bayreuthu, na nichž Wagner poprvé uvedl Prsten Nibelungův. Činnost kruhu se však záhy změnila v činnost politickou, zaměřenou proti tradičnímu liberalismu převzatému z 18. století a proti konzervativismu, ne-li dokonce zpátečnictví rakouské vlády. Členové kruhu hlásali německé socialistické a nacionalistické teorie (Deutschnational), o nichž diskutovali na schůzích v neděli večer v Adlerově bytě na Berggasse, případně v Griensteidlově kavárně, kde se pravidelně setkávali mladí levicoví umělci a intelektuálové. Schůzí se účastnil i Mahler. Pernerstorfer s Adlerem stáli rovněž v čele spolku Leseverein der deutschen Studenten Wiens (1871), jehož prostřednictvím podporovali "německý charakter vídeňské univerzity", dokud vláda spolek v prosinci roku 1878 nerozprášila. Němečtí socialisté a nacionalisté však schůzovali dál. Jejich ideologii trochu pozměnila Wagnerova stať Náboženství a umění (Religion und Kunst), uveřejněná v říjnu 1880 v Bayeruether Blätter. Mistr v ní vysvětlil své nové zásady, mezi něž, v zájmu nápravy lidstva, patřil návrat k vegetariánství. Členové kruhu ihned změnili stravovací zvyklosti a začali se scházet v Ramharterově vegetariánské restauraci, kde Mahler několik měsíců jedl bezmasé pokrmy a pil nealkoholické nápoje ve společnosti spisovatele Richarda von Kralika, mluvčího vegetariánů Siegfrieda Lipinera a "naturisty" Augusta Göllericha, budoucího Brucknerova životopisce, tehdy žáka a tajemníka Ference Liszta. Mahlerův přítel Siegfried Lipiner (1856-1911), mladý židovský spisovatel, básník a dramatik s encyklopedickými znalostmi, hluboce ovlivnil Mahlerovo myšlení. Současníci ho považovali za nového Goetha a Mahler v něm dlouho viděl svůj vzor. Lipinera s Mahlerem spojovalo i společné téma světa, kde je bolest všudypřítomná a vykoupení přináší jen víra. A oba chápali přírodu panteisticky.

Do jaké míry přijal Mahler socialistický ideál za svůj? Ačkoli jednoho večera roku 1880 v Ramharterově restauraci doprovázel na piano své přátele, když zpívali nacionalistickou hymnu Deutschland, Deutschland über alles,[1] bez konkrétnějších důkazů ho nelze považovat za přesvědčeného socialistu. Víme však, že mnohem později, v době, kdy vídeňskou buržoazii děsily demonstrace dělníků, se pětačtyřicetiletý Mahler 1. května 1905 na chvíli zařadil do jejich průvodu.[2]

Friedrich Eckstein nám zanechal zarážející popis mladého Mahlera z 80. let: "Byl malé postavy; už tehdy se z jeho podivně houpavé chůze dalo poznat, že je nezvykle popudlivý. Z jeho nadmíru pohyblivého, úzkého obličeje, olemovaného hustým hnědým plnovousem, vyzařovalo napětí a oduševnělost. [...] Pod paží neustále nosil knihy nebo partitury, a rozhovory s ním bývaly nesouvislé."[3] Tuto "houpavou chůzi" zaznamenali všichni Mahlerovi současníci. Projevovala se za nejrůznějších okolností mimovolnými pohyby pravé nohy a lehkým přešlapováním na místě. Malíř Alfred Roller, Mahlerův spolupracovník ve vídeňské Opeře, napsal: "Není pravda, jak se často říkalo, že tento tik prozrazoval Mahlerovu netrpělivost nebo hněv: často se objevoval s ještě větší silou, když se Mahler smál."[4]

V dubnu 1880 se Mahler znovu zapsal na univerzitu. Výběr přednášek se podobal tomu minulému: k antickému umění, archeologii, dějinám renesance a napoleonského období si přibral dějiny hudebních forem u profesora Eduarda Hanslicka, Brahmsova přítele a zapřisáhlého nepřítele Wagnerova. Na přednášky však chodil jen měsíc. V témže roce, po prudké hádce, ochladlo jeho přátelství k Hugu Wolfovi, byť původně bylo silné natolik, že si vzájemně ukazovali svá díla. Wolf chtěl totiž zhudebnit slavnou pohádku o Krakonošovi, a to v rovině nadpřirozena, a se svým záměrem se svěřil Mahlerovi. Ten namítl, že námět je dobrý leda k humornému zpracování, s čímž Wolf zásadně nesouhlasil. Mahler mu chtěl dokázat jeho omyl, a tak ho předběhl a napsal libreto Krakonoš (Rübezahl), v němž kladl důraz na parodii a groteskno podobně jako E. T. A. Hoffmann. Když je ukázal Wolfovi, Wolf dostal jeden ze svých legendárních záchvatů hněvu a Mahlera obvinil, že mu námět ukradl.[5] Ironií osudu však ani jeden z nich svůj operní záměr neuskutečnil, přestože Mahler pravděpodobně několik úryvků složil.

Čas zásnub

V pondělí 23. prosince 1901 přišel na Hohe Warte Mahler s Justi a v přítomnosti Anny a Carla Mollových se s Almou oficiálně zasnoubil. Ta si poznamenala do deníku, že "na jiného muže se už ani nepodívá" a že celou její bytost "prostoupil ten nejposvátnější cit".[1] Vánoční svátky strávil každý se svou rodinou. Na Štědrý den dal Mahler Almě doručit lístek zakončený slovy, že jeho nejvroucnějším přáním, je, "abychom oba, Ty i já, překonali sebe samé a vstoupili do oněch oblastí [Boží lásky], kde nás ovane dech věčnosti a božství."[2] Stojí za zmínku, že Alma, dcera volnomyšlenkářů, popírala tradiční víru. Mahlera to pohoršovalo, a tak docházelo "k podivuhodnému paradoxu, že žid před křesťankou vášnivě hájil Krista".[3] Ve čtvrtek 26. prosince 1901, po návratu z Opery, kde dirigoval Tannhäusera, řekl Mahler Almě: "Dnes jsem pro tebe kradl." A daroval jí vnitřní titulní list partitury, na němž stálo: "Z této partitury jsem dirigoval dne... Richard Wagner." V důsledku nešetrného zacházení "byla Wagnerova slova pro mastnotu a špínu z dirigentských prstů již stěží čitelná". Alma dala list zarámovat. Pár dní nato si rukopisu na zdi všiml Arnold Rosé a Mahlera donutil, aby ho vrátil, protože ho "hledá celá Opera".[4]

V sobotu 28. prosince 1901, v důsledku něčí indiskrétnosti, tisk oznámil, že se Mahler zasnoubil. Zpráva vyvolala obrovský rozruch. Almu zavalily dopisy, kytice a blahopřejné telegramy. V neděli Mahler dirigoval Veselé paničky windsorské a Alma poprvé sledovala představení z ředitelské lóže. Toho večera "nic neslyšela ani neviděla", stísněna upřenými pohledy všech diváků. Mnozí Mahlerovi přátelé sýčkovali, že jeho sňatek nedopadne dobře. Bruno Walter jej rodičům oznámil takto: "Jemu je jedenačtyřicet, jí dvaadvacet, ona je obletovaná kráska, uvyklá oslnivému společenskému životu, kdežto on se straní světa a miluje samotu!"[5]

Podle Almy neměl Mahler žádné sexuální zkušenosti (zdá se, že jí to řekl on sám) a že mu okamžik, kdy dojde k naplnění jejich lásky, dělal starosti. Dohodli se, že to zkusí co nejdříve. Po dvou více méně neúspěšných pokusech si Alma 4. ledna 1902 zapsala do deníku "Slast nad všechny slasti. [Wonne über Wonne.]" Vzápětí otěhotněla a ihned vytušila, že těhotenství před svatbou jim oběma přinese "velké soužení". Rozhodli se, že se vezmou začátkem března 1902, v týž den jako Justi s Arnoldem.

V neděli 5. ledna 1902 uspořádal Mahler ve svém bytě na Auenbruggergasse večeři pro přátele, aby jim "oficiálně" představil svoji snoubenku. Přítomni byli: Lipiner a jeho druhá žena Clementine (sestra Alberta Spieglera), Nina Spieglerová (první Lipinerova žena) s manželem Albertem, Anna Mildenburgová, Kolo Moser, manželé Mollovi, Justi a Arnold Rosé. Večer skončil katastrofou, protože na Almu všichni hleděli s neskrývaným nepřátelstvím a ona je na oplátku naschvál šokovala drzými a nemístnými poznámkami. Když se jí Anna Mildenburgová zeptala, co si myslí o Gustavově hudbě, rozzlobeně odpověděla: "Znám ji málo, ale to, co znám, se mi nelíbí." Rozesmál se jen Mahler, "ostatní svěsili hlavy ještě níže". Mahler pak Almu odvedl do sousedního pokoje, kde ji docela dlouho konejšil.[6] Nazítří, 6. ledna 1902, dostal Mahler rozhořčený dopis od Lipinera. V odpovědi Almino chování bagatelizoval. Lipiner nelenil a poslal mu další psaní, v němž mu vyčetl jeho povýšený a pohrdavý postoj a nebetyčnou, věčnou bezcitnost. Nešetřil ani Almu - označil ji za marnivou, povrchní, strojenou, neupřímnou, nesoudnou a nemilosrdnou.[7] Zdálo se tedy, že roztržce s přáteli se Mahler nevyhne. Alma se domnívala, že "od onoho večera" na ni pořádali trvalou "štvanici", aby ji zničili, a že nejvíc proti ní brojila Anna Mildenburgová, tehdejší Lipinerova milenka, protože se nedokázala smířit s tím, že už je Mahlerovi lhostejná. Natalie Bauerová-Lechnerová, bezpochyby rovněž bolestně zasažena Mahlerovým zasnoubením, se zachovala mnohem důstojněji. V lednu 1902 ukončila své zápisky slovy: "Před šesti týdny se Mahler zasnoubil s Almou Schindlerovou. Kdybych o té události chtěla přece jen mluvit, ocitla bych se v situaci lékaře, pečujícího o smrtelně nemocnou bytost, která je mu nejbližší a nejdražší na světě. Konec budiž proto svěřen do rukou Pána Nejvyššího."[8] Natalie hrála v kvartetu Marie Soldatové-Rögerové, dokud ji nepostihla vážná nemoc, v jejíž důsledku zemřela v ústavu pro choromyslné, všemi zapomenuta, 8. května 1921.

Také Mahler zažíval období plné trápení, což Alma vysvětlovala jeho sexuální nezkušeností; z jiných zdrojů však víme, že na něho těžce doléhala odpovědnost, již na sebe bral sňatkem s tak mladou ženou, navíc proslulou kráskou. Ale trápila se i Alma. Ve čtvrtek 16. ledna 1902 si poznamenala do deníku: "Už to není jako dřív, chce, abych se úplně změnila. Daří se mi to, když jsem s ním, ale když jsem sama, vrací se moje druhé já, špatné a marnivé, chce se projevit, a já mu podlehnu. Z očí mi vyzařuje lehkomyslnost, na jazyk mi přicházejí samé lži, a to on vycítí. [...] Teď pořád mluví jen o tom, abych podporovala jeho umění. Ale to nedokážu. [...] A pořád musím lhát... celý život budu muset lhát... S ním to ještě jde, ale s tou ženskou, s Justi! Mám pocit, že mě sleduje na každém kroku, a přitom já musím být volná, úplně volná."[9] Tato slova předznamenala potíže, s nimiž se dvojice později potýkala: na jedné straně Gustav, geniální, vroucí, překypující láskou, ale také autoritářský a náročný, žijící v zajetí svého ideálu, na straně druhé Alma, koketní, marnivá, lehkovážná, avšak přitažlivá, srdečná, vtipná, bezprostřední, hudebně nadaná, schopná té nejvelkodušnější šlechetnosti i té nejodpornější malichernosti. K dramatickým střetům tedy docházelo nejen mezi Gustavem a Almou, ale také, a to především, mezi jednotlivými tvářnostmi Alminy povahy. Ale ať už jim sňatek přinesl jakékoli spory a utrpení, nelze popřít, že Alma manželovi, pro něhož se velice rychle stala "domovským přístavem" a důvodem bytí, obohatila a zcela změnila život.

Začátkem ledna svedl Mahler další bitvu, tentokrát s Vídeňskými filharmoniky, při perných zkouškách na vídeňskou premiéru své Čtvrté symfonie. Mahler s Almou po boku čelil hudebníkům, kteří se na něho zlobili za to, že chtěl, aby mezi sebe přijali dechové instrumentalisty, které nedávno angažoval do Opery. Koncert se uskutečnil 12. ledna 1902 v sále Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde), zaplněném do posledního místa. Když Mahler vstoupil na scénu, uvítal ho bouřlivý potlesk, ale brzy se projevilo nepřátelství části publika. Na konci koncertu začalo pár mladíků pokřikovat, že to "ohavné dílo nemá s hudbou nic společného". Bruno Walter, usazený vedle nich, na ně rozzlobeně houkl: "Vy budete hnít v hrobě, ale Mahler a jeho nesmrtelné dílo budou žít věčně!"[10] Vídeňská kritika téměř jednohlasně strhala "falešnou naivitu" Čtvrté symfonie. Kalbeck se rozčiloval, že použitá témata jsou sotva hodna "pantomimického baletu". Usoudil, že pro posluchače je celá tato symfonie "neřešitelnou záhadou". Max Graf, benjamínek mezi kritiky, se dokonce domníval, že dílo se musí číst "pozpátku jako hebrejská bible". Mahler se však až na vzácné výjimky o názory recenzentů nezajímal; udržoval s nimi jen sporadické osobní styky. U publika však měla Čtvrtá symfonie velký úspěch, proto ji Mahler o týden později, 20. ledna, oddirigoval znovu, na mimořádném koncertě uspořádaném na poslední chvíli. A přidal i Píseň žalobnou, která tak na veřejnosti zazněla podruhé. Po tomto koncertě zařadilo nakladatelství Doblinger Čtvrtou symfonii do svého katalogu, takže partitura, její orchestrální části i Wössova úprava pro klavír pro čtyři ruce byly v jeho obchodě na Dorotheenstrasse trvale k dispozici.

První velkou událostí roku 1902 ve Dvorní opeře bylo 29. ledna uvedení Straussova druhého lyrického díla, opery Ohně zmar, již měl na Mahlerovo pozvání oddirigovat sám Strauss. Libreto, podle všeobecného mínění mimořádně pohoršlivé, nepokrytě zesměšňovalo měšťáctví Bavorů a jejich pohrdavého přístupu k umění. V Berlíně císařská cenzura nařídila několik škrtů, a text doznal mírných úprav i ve Vídni, aby operu nezakázali. Všechna představení nakonec řídil Mahler, o což ho požádal sám Strauss, okouzlený jeho úsilím při zkouškách. Oba muži se sešli ve Vídni 26. ledna 1902, a za těch pár dní poznamenala jejich vztah důvěra a nedůvěra, obdiv a neporozumění, profesionální úcta a povahová neslučitelnost. Ti dva se totiž od sebe diametrálně lišili nejen temperamentem a tužbami, ale i vzhledem. Hubený skrček Mahler považoval umění především za kauzu, kterou musí hájit, a za poslání, které musí splnit, kdežto Strausse, statného širokoplecího Bavora, nestála hudba žádné úsilí a nikdy kvůli ní nemusel bojovat.

Po premiéře Mahler přiznal, že z lidské stránky ho Strauss hluboce zklamal. Na večeři s Almou a Gustavem přišel pozdě, protože manželka Paulina mu po představení ztropila ošklivou scénu, a u stolu pak "neustále Mahlera mořil, aby vypočítal případné tantiémy při velkém a středním úspěchu".[11] Strauss však svému kolegovi poděkoval za "nepřekonatelně krásnou interpretaci".[12] Vídeňským kritikům se představení nelíbilo ani trochu a vesměs odsuzovali neslušnost libreta. Podle Hanse Puchsteina si "drzost, s jakou se Strauss staví na roveň bayreuthskému Titanovi [Wagnerovi], zaslouží to nejtvrdší odmítnutí".[13] Mimořádně přísně pak operu odsoudili antiwagneriáni, hlavně Hanslick a Kalbeck. Publikum ji přijalo vlažně a čtvrté představení Opera zrušila, protože se neprodalo dost vstupenek.

Bezprecedentní triumf Třetí symfonie v Krefeldu

Koncem května 1902 Mahler odjel z Vídně, aby připravil premiéru celé Třetí symfonie, která na to čekala přes pět let. Symfonie byla na programu 38. festivalu Spolku německých skladatelů (Allgemeiner deutscher Musikverein) v Krefeldu. Před odjezdem Mahler napsal Straussovi, že žádá dvě celodenní zkoušky s celým orchestrem v Kolíně nad Rýnem a potom, před generálkou, dvě další zkoušky v Krefeldu, jednu tří a druhou čtyřhodinovou. Potřeboval totiž, aby se provedení díla nedalo nic vytknout, jinak by utrpěl "ukrutnou újmu".[1] Poprvé odolal naléhaní pořadatelů a nedovolil jim, aby pojmenovali jednotlivé věty symfonie, protože se na vlastní kůži přesvědčil, k jakým nedorozuměním může vést špatně pochopený "program". Nadále už chtěl vystupovat jen jako autor "ryzí hudby" a "ponechat na každém posluchači", aby si v jeho hudbě "našel vlastní 'program' podle toho, co sám viděl a zažil".[2] Důležité informace v tomto ohledu nám poskytuje dopis, jejž 6. prosince 1901 adresoval Bruno Walter Ludwigu Schiedermairovi. Pisateli ho zřejmě nadiktoval sám Mahler. Walter napsal: "Stejně jako všichni ryzí [absoluten] hudebníci, [Mahler] svým uměním vyjadřuje vždy jen to, co nelze vyjádřit slovy." A vysvětlil: "Když chceme slovy vyjádřit to nejhlubší, nesdělitelné - což hudba umí dokonale - podaří se nám v nejlepším případě špatný překlad."[3] Mahler tedy cítil hlubokou tíseň, měl-li objasnit tajemství umělecké tvorby: "Posluchačům pomáhat nelze. Každý z nich si musí pomoci sám, opakovaným poslechem a důkladným studiem partitury. [...] Naštěstí jsem byl povolán k psaní hudby, nikoli k psaní o hudbě."[4]

V pondělí 9. června 1902 večer, v Krefeldu, sedělo v sále zaplněném do posledního místa i mnoho hudebníků, například Richard Strauss, Max von Schillings, Engelbert Humperdinck a nizozemský kapelník Willem Mengelberg. První věta Třetí symfonie si vysloužila bouřlivé ovace a nadšení vyvrcholilo na konci koncertu: obecenstvo tleskalo vestoje a Mahlera vyvolalo přinejmenším dvanáctkrát! A druhý den mu nezkazily vzpomínku na báječný úspěch ani urážky v tisku. Za všechny místní noviny citujme Krefelder Zeitung a jeho názor, že tato premiéra možná "zahájila novou etapu ve vývoji německé hudby". Podle Rudolfa Louise, kritika deníku MünchnerNeueste Nachrichten, byla největší událostí festivalu Třetí symfonie a Mahler i "přes nedostatek originálních tematických nápadů zůstává navýsost originální osobností." Recenzent časopisu Allgemeine Musik-Zeitung (pravděpodobně Otto Lessmann) přiznal, že Mahlerova tvorba se mu až dosud protivila, protože množství použitých prostředků mu ve srovnání s výrazovým obsahem připadalo neúměrné, ale o Adagiu napsal: "Větu, vyjadřující silná a horoucí citová pohnutí s tak nedostižnou noblesou, mohl napsat jen génius." Alma, jejíž "vzrušení bylo nepopsatelně velké", se toho večera přesvědčila "o Mahlerově velikosti". V noci mu pak "se slzami štěstí přísahala své prozření, svou obětavou lásku, své přání být zde pouze pro něj".[5] Bezprecedentní triumf v Krefeldu měl pro Mahlera nedozírný význam. Získal přízeň kritiků, skladatelů i dirigentů. Německá města soupeřila o čest uvést Třetí symfonii a změnil se i postoj nakladatelů: Mahler si mohl vybírat. Vydání Páté symfonie svěřil po zralé úvaze lipskému vydavatelství C. F. Peters, které mu nabídlo skvělé finanční podmínky.

Alma, rozpolcená mezi láskou a vzpourou

Po návratu z Krefeldu se Mahler ještě asi deset dní věnoval operním záležitostem ve Vídni, a 20. června 1902 odjel do Maierniggu, aby dokončil Pátou symfonii. Dodržoval přísnou pracovní kázeň a denně docházel do domečku. Myslel na svůj úkol ve dne v noci, a práci přerušoval, jen když si chtěl dopřát pěší túru, nebo když musel odpovědět na dopisy z Opery, které mu co chvíli připomínaly tíhu ředitelské odpovědnosti. Povzbuzen nedávným triumfem se ponořil do práce a nechával Almu dlouhé hodiny samotnou. Mladou ženu tak znovu začaly sužovat pochybnosti a nejistota. Někdy ji vzal s sebou na túru, pro Almu o to únavnější, že byla v pátém měsíci těhotenství. Manželův letní život, naplněný prací a sportem, jí připadal "téměř nelidsky čistý."[6] V duchu Mahlera obviňovala, že jí zkazí každou radost, protože ji nedokáže sdílet, a mezi 10. a 13. červencem si zapsala do deníku: "Nevím, co mám dělat. Svádím v sobě neslýchaný boj! Soužím se touhou po bytosti, která by myslela na mne, která by mi pomohla najít samu sebe. Stala se ze mne pouhá hospodyně. [...] Podlehnu nutkání a sednu k pianu - můstku na protější břeh - ale břeh se mi ztrácí z dohledu. Cosi mě bezohledně vzalo pod paží a táhne mě to kamsi daleko, daleko od mého já. A já bych se chtěla vrátit tam, kde jsem byla."

Sobota 12. července: "Dnes přemýšlím úplně jinak. Předevčírem odpoledne jsme vedli nepříjemný rozhovor. Všechno jsem mu řekla, a on - nekonečně milý - přemýšlel, jak mi pomoci. A já ho chápu! V tuto chvíli to udělat nemůže. Pohltila ho tvorba. [...] Včera byl Gustav šťastný. Díky mně se mu v duši rozhostil klid. Pořád mi děkoval, opakoval mi, že nesmím ničeho litovat. I já se cítím lépe. Už tolik nestrádám. Nyní už mám cíl, konečný cíl: dojít ke štěstí tak, že to svoje obětuji někomu jinému." O den později Alma opět tápala: "V jednu chvíli pro něho umírám láskou, a vzápětí necítím nic, vůbec nic."[7] Návštěvy Anny Mildenburgové, která se bez rozpaků přistěhovala do jejich sousedství, věci jen zhoršovaly. "Nikdy," přiznala později Alma, "jsem se nepřestála bát ani jí, ani jejího intrikování."[8]

V prvním létě manželského života věděl Mahler o hlubokých pochybnostech v manželčině duši vše. Aby jí dokázal svoji lásku, složil jen pro ni píseň Miluješ pro krásu (Liebst du um Schönheit), tu "nejdůvěrnější" ze všech písní. Almu tím hluboce dojal, tím spíš, že ji chtěl překvapit, a píseň vložil do partitury Siegfrieda, kterou si Alma často přehrávala na pianě. Dílem náhody se však Alma v tu dobu na partituru několik dní ani nepodívala, takže Mahler se chopil iniciativy a sám navrhl, aby ji otevřela. Alma poslechla, rukopis písně vypadl a Mahler ho musel sebrat z podlahy.[9] V takovémto ovzduší dokončil Pátou symfonii. Do Vídně se vrátil s hotovou partiturou koncem srpna 1902.

V pondělí 3. listopadu 1902 Alma přivedla na svět dceru Marii Annu. Mimořádně obtížný porod koncem pánevním ještě zhoršil Alminu psychickou nerovnováhu. V úterý 25. listopadu 1902 si zapsala do deníku: "Ještě k ní [k Marii] necítím takovou lásku, jakou bych měla. Celá patřím jen svému Gustavovi. Všechno ve mně je mrtvé, kromě něho."[10] V sobotu 13. prosince 1902: "Gustav žije svůj život. Dcera mě nepotřebuje. A já se nemůžu zabývat jenom tím!" Začátkem ledna přihlížela prvním zkouškám Euryanthy, což jen posílilo její pochmurnou náladu a sklon k žárlivosti. Ve čtvrtek 8. ledna 1903 si poznamenala: "Roztomilý, šibalský - vrká a poskakuje kolem Mildenburgové a Weidtové jako mladík. Můj Bože, kéž by se už nikdy nevrátil domů!"[11] V úterý 20. ledna 1903 změnila tón: "Když nejsem šťastná, není to obvykle jeho vina, ale jenom moje." Mohlo by se zdát, že nářky, hořkost, výčitky a výbuchy vzteku v Almině deníku prokazují, že v počátcích manželského života zažívala hotové peklo. Nesmíme však zapomínat, že deník psala jen v obdobích krize, a že se v něm tedy odzrcadlily jen konflikty. Každodenní soužití dvou silných a výjimečně vyzrálých osobností muselo jiskřit buď ušlechtilou radostí, nebo krutým zoufalstvím.

Vídeň na obzoru

Ve čtvrtek 1. dubna 1897 se Mahler vrátil do Vídně a dozvěděl se, že tisk oznámil Jahnův odchod z Opery. Opět se vydal na zdvořilostní návštěvy a obnovil styky s novinářem Ludwigem Karpathem, rozeným intrikánem, který do všech podrobností věděl, co se kuje v Opeře, ale zavázal se, že nic neprozradí. V neděli 4. dubna 1897 se Mahler sešel s Bezecným a podepsal závazek, že přijme případnou smlouvu s nástupem od 1. června 1897 a ročním platem 5 000 zlatých. Klíčové datum v Mahlerově životě provázely dvě významné události: V sobotu 3. dubna 1897 podlehl Brahms rakovině a malíř Rudolf von Alt s dalšími čtyřiceti vídeňskými umělci - malíři, sochaři, architekty a výtvarníky - založil Jednotu rakouských výtvarných umělců (Vereinigung bildender Künstler Österreichs), které se ihned začalo říkat Secese a která od základů změnila vídeňské výtvarné umění. Senzace propukla 8. dubna 1897 večer, kdy Wiener Abendpost, oficiální vládní zpravodaj, v kratičkém komuniké oznámil, že "na místo kapelníka v Opeře nastoupí pan Gustav Mahler". Vídeňští novináři se po něm ihned začali pídit, protože ho chtěli vyzpovídat, ale on už odjel do Hamburku, odkud 9. dubna 1897 poslal děkovný dopis vládnímu radovi Eduardu Wlassackovi, v němž ho poprosil o podporu v "nevyhnutelném a palčivém a boji, jemuž jdu vstříc".[1] Ještě však nemohl Wlassackovi sdělit datum svého příjezdu do Vídně, protože Pollini nebyl v Hamburku, ale už navrhl, že by ve Vídni debutoval nějakou Wagnerovou operou, případně Fideliem. Nedlouho poté poslal do Vídně telegram, že přijede 26. dubna 1897.

V sobotu 10. dubna 1897 oznámily noviny, že Bezecny podal výpověď. Mahler se obával, že antisemitský tisk z této zprávy vyvodí, že krizi v Opeře vyvolalo jeho jmenování. Například Deutsche Zeitung téhož dne připomněl, že existuje spousta jiných hudebníků s mnohem "libozvučnějším" (to jest árijským) jménem, jejichž nominace by pomohla učinit přítrž "děsivému požidovšťování vídeňského umění". V neděli 11. dubna 1897 napsal Mahler Karpathovi[2] a Rose Papierové a žádal je o radu, jaký postoj zaujmout v té "pletichářské komedii".[3] Tři dny nato (14. dubna 1897) předpověděl Reichpost, že chválu prožidovského tisku "smete záplava pravdy vzápětí poté, co pan Mahler začne brebentit svojí židovskou hatmatilkou u dirigentského pultu Dvorní opery". Mahler se nedivil, že v jistých vídeňských kruzích vítězilo řádění antisemitských živlů. Znepokojil ho však článek v mnichovském deníku Allgemeine Zeitung, jehož autor tvrdil, že má v úmyslu všechno reorganizovat, že pošle do penze stávající členy Opery a přijme místo nich nové: "Proboha - do jakého vosího hnízda jsem to tady píchl!" píše Ludwigu Karpathovi 15. dubna 1897 z Hamburku.[4] A téhož dne sděluje Fritzi Löhrovi: "Už z toho reje čarodějnic skoro šílím. [...] Ale jednám správně a nebojím se nikoho. A nebudu-li těm pánům vhod, ať mi vlezou na záda. Pakáž! Přítel i nepřítel!"[5]

Poslední týdny v Hamburku plynuly tedy hekticky. V sobotu 24. dubna 1897 se Mahler rozloučil představením ve svůj prospěch. Když se postavil k pultu, orchestr ho uvítal trojitou fanfárou. Nadšení diváci bouřlivě tleskali Fideliovi, Eroice i Předehře k Leonoře č. 3. Hrdina večera dostal od Polliniho, od hudebníků a od svých přátel hromadu věnců a kytic a zhruba šedesátkrát se přišel poklonit. Nakonec se ujal slova, aby poděkoval všem, kdo ho při jeho dlouhém pobytu v Hamburku podporovali. Pravda je, že až na postoj kritiků a na epizodu abonentních koncertů si nemohl příliš stěžovat. Před odjezdem se rozloučil se všemi svými hamburskými přáteli, především s Josefem Foersterem, jemuž při té příležitost přehrál na klavír celou Třetí symfonii.[6] Ostatně s Foersterem se brzy shledal znovu, protože jeho manželku, pěvkyni Bertu Foersterovou-Lautererovou, angažoval do vídeňské Opery. Loučení s Ferdinandem Pfohlem bylo mnohem chladnější, tím spíš, že Pfohl dospěl k názoru - nikoli neoprávněně -, že Mahler se s ním stýkal z ryze zištných důvodů a od té doby nad jeho uměním vynášel jen velice přísné soudy.[7]

Odjezd do Vídně s sebou přinesl i rozloučení s Annou, která byla ještě tři roky smluvně vázána v Hamburku a kterou Mahler vřele doporučil Cosimě Wagnerové pro bayreuthské Hudební slavnosti 1897. V měsících a týdnech, před svým odjezdem do Vídně se Mahler snažil nenásilně ukončit jejich poměr, což dosvědčuje méně vášnivý a méně upřímný tón jeho posledních hamburských dopisů. Těsně před odjezdem Anně napsal: "Nadcházející odloučení, s nímž se musíme smířit, musí být jen fyzické! Pouto, jež nás spojuje, se nesmí nikdy přetrhnout."[8]

Anna Mildenburgová sehrála v Mahlerově životě důležitou roli a měla rozhodující vliv na jeho obrácení na křesťanskou víru. Pokřtít se dal Mahler v úterý 23. února 1987 v Malém kostele sv. Michala v Hamburku, ve chvíli, kdy se vyjednávání s Dvorní operou chýlilo k úspěšnému konci.[9] Zdá se, že Mahler v dospělosti předpisy víry svých předků nedodržoval, a pravděpodobně ani nebyl členem žádné židovské obce. Cítil se především jako Rakušan a Vídeňan[10] a segregaci nesnášel. Antisemitismus konce 19. století však dobře znal. Je bohužel nesporné, že jeho duchovním otcem a mluvčím byl Richard Wagner. A když už Wagnerovi následovníci nemohli Mahlerovi vyčítat židovský materialismus, proti němuž Wagner tolik brojil, pranýřovali alespoň všednost jeho hudby, nesourodost jeho stylu a především to, že čerpal z lidové hudby, která jim v "ušlechtilém" symfonickém žánru připadala mimořádně šokující.

Složitou Mahlerovu osobnost nelze umenšovat na několik jednoduchých prvků. André Siegfried přesto tvrdil, že to, co charakterizovalo jeho osobnost, tj. úzké propojení optimismu s pesimismem, neklid, neustálé hledání a očekávání, patřilo k základním rysům Izraelitů.[11] Náboženská dogmata i obřady byly Mahlerovi jako většině velkých umělců cizí, a jestliže se zdá, že Třetí symfonii pojal panteisticky, pak Druhá, ač ji složil před svým obrácením, jasně prozrazuje zálibu v křesťanské mystice. Když Mahler Pfohlovi vysvětloval svoje pojetí ráje a záhrobí, obhajoval pomocí vědeckých argumentů myšlenku, že záhrobí se nemůže nacházet ani "vysoko nad oblaky", dokonce ani "vysoko nad hvězdami". Prohlásil však: "Nechci zpochybňovat jistotu, že záhrobí existuje, protože je v nás a protože to, co je v nás, je existenciálně mnohem jistější než všechno to, co se nachází vně našeho vnitřního života."[12] V tom tkví jádro Mahlerova náboženského a filozofického myšlení. Dalšímu posluchači, Richardu Spechtovi, zase sdělil slovy jako vystřiženými z hinduismu: "Všichni se vrátíme, a náš život má smysl jen díky této jistotě, a je zcela lhostejné, zda se v tomto životě upamatujeme na náš minulý život, což nezávisí na jednotlivci, ani na jeho paměti, ani na jeho libovůli, ale na tom, jak daleko jsme pokročili na cestě k dokonalosti a očištění, po níž jdeme při každém vtělení. Proto musím žít mravně, abych svému příštímu já ušetřil kus cesty, a usnadnil mu život [Dasein]."[13] Přijetím křesťanství se Mahler nezpronevěřil sám sobě, naopak. Zůstal věrný své všeobecné, instinktivní a iracionální víře; a nikdy nepřestal věřit v zázrak života a ve velikost člověka a jeho osudu.[14]

Zůstane Mahler v New Yorku?

V lednu a v únoru 1911 přijal výbor Filharmonické společnosti závažná rozhodnutí, jež se Mahlerovi ani trochu nelíbila. Od začátku léta 1910 byl s výborem ve sporu, protože mu odmítal zvýšit plat za dvacet koncertů, o něž navýšil program sezony 1910-1911. Odůvodňoval to tím, že Mahlera najal na dané období, nikoli na určitý počet koncertů. Na schůzi, která se uskutečnila 4. ledna 1911 a které se zúčastnil i Mahler, spor vyřešil externí arbitr, Samuel Untermeyer.[1] Mahler ustoupil z původního požadavku o navýšení loňských 20 000 na 25 000 dolarů a spokojil se s 23 000 dolary. Po Mahlerově odchodu výbor pověřil impresária Loudona Charltona, aby zjistil jeho požadavky na sezonu 1911-1912, a usnesl se, že budou-li příliš vysoké, osloví jiné dirigenty. Charlton pak na zasedání 11. ledna 1911 výboru oznámil, že Mahler požaduje plat ve výši 30 000 dolarů za sezonu čítající devadesát až sto koncertů.

Zde se musíme zmínit o chybě, jíž se Mahler dopustil: navázal přátelství s druhým houslistou Theodorem Johnerem, a ten mu donášel na členy orchestru.[2] Takové jednání hluboce pobouřilo nejen členy orchestru, kteří Johnera překřtili na Jidáše, ale rozladilo i výbor Filharmonické společnosti, který Johnera záhy propustil.

Schůze filharmonického výboru vyvolávaly četné ohlasy v tisku. Novináře zajímalo, zda Mahler konečně podepíše novou smlouvu. V sobotu 14. ledna 1911 oznámil Musical Courier, že výbor Mahlerovo místo nabídl houslistovi Franzi Kneiselovi a půl tuctu dalších dirigentů, ale že Mahler je ještě definitivně neodmítl. Max Smith (New York Press) se v trojici článků otištěných 16. a 23. ledna a 6. února 1911 postavil za Mahlera. Připustil, že Mahler má "nepřátele", ale poukázal na to, že "filharmonie v této sezoně převýšila úroveň všech svých sousedů a soků", tj. hrála lépe než Bostonský a Newyorský symfonický orchestr i než ten Filadelfský. Smith skvěle vystihl, jak si Mahler rozuměl s hudebníky: "Po rytmické stránce se voje pana Mahlera mimořádně jednotně a přesně podvolovaly jeho přísným a mnohdy nevyzpytatelným požadavkům. Nástupy měly pokaždé týž bleskurychlý náraz. Téměř všechna provedení charakterizovala svrchovaná jasnost, náležitá vyváženost jednotlivých hlasů, velmi výrazné kontrasty a jadrná živost. Po křiklavosti, po rozplizlých [melodických] liniích, po dynamice přenechané náhodě nezbyla téměř ani stopa, nedocházelo k žádnému, ani sebemenšímu rytmickému zakolísání, ani k nezvladatelnému rámusu. [...] [Instrumentalisté] udržují jasnou, napjatou, mocnou hlasitost, spíše pronikavou než lahodící smyslům, drsnou spíše než něžnou. A přesně o to usiluje Mahler, jenž rýsuje a ryje špičatým dlátem." V sobotu 28. ledna 1911 přinesly několikery noviny nepravdivou zprávu, že Mahler podepsal smlouvu na příští sezonu.

Při zasedání 1. února 1911 si výbor odhlasoval a ustavil tři podvýbory: všeobecný, správní a programový, jehož očividným cílem bylo omezení pravomocí, jimiž disponoval "musical director".

V sobotu 4. února 1911 vyšel v časopisu Musical America rozhovor s Mary Sheldonovou, předsedkyní výboru ručitelů. Pokusila se "vyvrátit některé falešné představy" novinářů a prohlásila, že jediným cílem řídícího výboru je "pořádat nejlepší možné koncerty", že cílem orchestru v žádném případě není "vykořisťování Gustava Mahlera" a že on sám "by byl první, kdo by takové tvrzení popřel". A dodala: "Podle mého soudu je pan Mahler v současnosti nejlepším dirigentem v Evropě i v Americe, a domnívám se, že jsme měli velké štěstí, že jsme si ho udrželi tak dlouho. Přestože jsme zatím o ničem nerozhodli definitivně, věřím, že u nás ještě rok zůstane. Je bohužel zjevné, že kritici nezaujali k našemu orchestru příliš přátelský postoj. Někteří posuzují programy zcela svobodně podle jejich hudební hodnoty, jiným v tom brání vlastní zájmy. V našem městě totiž žijí kritici spjatí s jinými ústavy či organizacemi natolik, že o skvělé práci našeho orchestru nemohou psát to, co si skutečně myslí." Zde Mary Sheldonová zaútočila, aniž je jmenovala, na Henryho Krehbiela a Williama J. Hendersona, o nichž se vědělo, že se přátelí s bratry Walterem a Franckem Damroschovými a že vyučují v jejich hudební škole Institute of Musical Art.

A zde je Almino svědectví: "Avšak ve výboru filharmonie to vřelo, a Mahler z toho nic nepozoroval. [...] Zvyk odkládat to, co mu bylo nepříjemné, bránil tomu, aby jasně viděl, až byl jednoho dne uprostřed února[3] povolán k Mrs. Sheldonové, která stála v čele rady. Našel tam několik pánů z výboru. Ostře se do něj pustili. V očích dam se dopustil všech možných přehmatů. Hájil se, avšak paní Sheldonová zavolala nějaké jméno, zvedla se portiéra a vstoupil advokát. [...] Byl sepsán protokol, stanoveny Mahlerovy kompetence a on byl zuřivostí tak bez sebe, že přišel domů v zimnici. Radost z práce se mu vracela pomalu. Rozhodl se, že bude všechny tyhle ženské, až na jednu, ignorovat: byla tu přece paní Untermeyerová, tento anděl, který vždy zabránil pohromě, vždy pomáhal. Tehdy byla na cestách, jinak by to celé nebylo možné."[4]

Dodejme ještě, že Mahler mluvil anglicky velmi špatně, což mu nevadilo při práci s instrumentalisty, kteří většinou uměli německy, ale znesnadňovalo mu to pochopení technických a finančních problémů. Únorové koncerty tedy probíhaly v napjatém a dusném ovzduší.

Poslední koncert

Nedělní "lidový" koncert 19. února 1911 nabídl Weberovu předehru k Oberonovi a Beethovenovu Sedmou symfonii; po přestávce zazněl Mendelssohnův Koncert pro housle a Lisztova symfonická báseň Preludia. Harry Chapin Plummer (New York Evening Call) napsal: "V těchto dnech, kdy Gustav Mahler naposledy velí filharmonickému orchestru, má jeho provedení proslulé epické básně, Beethovenovy Sedmé symfonie, povahu rozloučení, poznamenaného tklivostí i uměleckým triumfem." Je tedy nabíledni, že mnozí novináři se v té době pořád ještě domnívali - na rozdíl od Mahlera -, že smlouvu neobnoví.

Sezona se chýlila ke konci a Mahlera těšilo, že má před sebou už jen měsíc koncertování. V dopise, jímž zval tchyni, aby za nimi přijela do New Yorku, napsal: "Na 20. března máme okázalé kajuty na Georgi Washingtonovi, jedné z nejkrásnějších lodí německého námořnictva, a Ty si zařiď cestu tak, abychom se vrátili všichni tři společně; to by bylo skvělé. Kdy přijedeš? [...] O mně Ti všechno asi napsala Almši. I to, že se sem pravděpodobně vrátím ještě na rok."[5] Jenže od výše zmíněného koncertu ve Springfieldu byl Mahler nastydlý, a když v pondělí 20. ledna 1911 vedl poslední zkoušku na úterní abonentní koncert, musel ji trochu zkrátit, protože měl horečku a silné bolesti v krku. Slabou angínou onemocněl i v prosinci 1910, krátce před Vánoci, ale rychle se uzdravil.[6]

Program abonentního koncertu 21. února 1911, zasvěceného národním školám, tvořila, až na jednu výjimku, italská díla. Od původně plánované symfonie Giovanniho Sgambatiho totiž Mahler poté, co si ji s orchestrem přehrál, ustoupil, a protože neměl jiné východisko, nahradil ji Mendelssohnovou Italskou symfonií. Kromě ní zazněla díla Turíňana Leona Sinigaglii, Neapolitána Giuseppa Martucciho a světová premiéra sedmé skladby z Busoniho cyklu Elegie, Ukolébavka u hrobu mé matky, op. 42. Přestože na koncert přišla velmi početná italská delegace a také Busoni a Toscanini, kteří usedli v téže lóži, sál zůstal poloprázdný. Jak se dalo čekat, kritici přisoudili Mendelssohnovi větší talent než Busonimu. Richard Aldrich (Times) označil Ukolébavku za "dílo moderního skladatele, hrůzostrašné na nejmodernější způsob", kdežto deník The Globe ji umístil, "co se nálady týká, mezi jakéhosi pod-Strausse a Debussyho dvojníka."

Mahler koncert oddirigoval přesto, že mu to doktor Fraenkel důrazně nedoporučil. Alma na ten den a na to, co následovalo, vzpomíná slovy: "O přestávce se cítil malátný, měl bolesti hlavy, přemohl se však a dirigoval koncert až do konce. Poslední koncert! Jeli jsme opět se všemi preventivními opatřeními domů a s námi Fraenkel, který ho hned vyšetřil. Horečka zmizela a Mahler vesele vtipkoval, že je nutno ho léčit právě takto apod. Rozešli jsme se toho večera uklidněni [...]. Za několik dní dokonce angína zmizela. Avšak horečka se vrátila. Nejprve nenápadně, pak stále silněji, v kolísavých křivkách."[7] Po osmi dnech doktor Fraenkel, známý vizionářskými diagnózami, poznal podstatu nemoci. Sám Mahler však plánoval, že v dubnu 1911 pojede dirigovat do Paříže a že květen stráví ve Vídni, jak oznámil Emilu Hertzkovi v dopise, který napsal zřejmě 10. února a který pošta doručila adresátovi 21. února 1911.[8]

První zkoušku na koncert, který se měl uskutečnit v neděli 26. února 1911, naplánovanou na 22., Mahler zrušil. Zároveň požádal Theodora Spieringa, aby v pátek 24. oddirigoval reprízu úterního abonentního koncertu a aby řídil zkoušky na koncerty, které se měly konat 26. února a 7. března 1911. Po repríze úterního "italského" koncertu (24. února 1911), i po koncertě "lidovém", jejž o dva dny později oddirigoval rovněž Spiering, vyšly v denním tisku i v časopisu Musical Courier recenze, které ho velice chválily, čímž zahájily kampaň za jeho nominaci na Mahlerovo místo. Mahlerovi mu totiž musel přenechat i vedení koncertu 28. února ve Washingtonu a abonentního koncertu v úterý 7. března 1911. V důsledku toho se začaly šířit fámy, že Mahler odmítl dirigovat do té doby, než se vyřeší jeho spory s členy řídícího výboru. Loudon Charlton, impresário filharmonického orchestru, se je pokusil vyvrátit prohlášením, jež 13. března 1911 otiskl deník The Times: "Pan Mahler je od 21. února upoután na lůžko, neboť onemocněl silnou chřipkou. [...] Spolupráce pana Mahlera a řídícího výboru nyní probíhá, a po celou sezonu probíhala, v dobré shodě. Nedošlo k žádným názorovým sporům ohledně programu ani ohledně metodických postupů." Na schůzi 15. března 1911 výbor zaprotokoloval Mahlerovu písemnou žádost o vyplacení pěti set dolarů na lodní lístky na zpáteční cestu do Evropy a zbytku platu, umenšeného o odměnu za 17 koncertů, které nemohl oddirigovat.

Ve středu 19. dubna 1911 časopis Musical America - s odvoláním na články otištěné 11. a 13. března 1911 v denících Times a Telegraph - zdůraznil, že Charltonovi jde především o to, aby dostal filharmonii do obecného povědomí, a zvýšil tak tržby. Ještě je třeba říci, že když se tisk doslechl o Mahlerově sporu s výborem, nevyhnutelně dospěl k závěru, že Mahler onemocnění pouze předstírá, aby si vynutil lepší podmínky pro příští sezonu. Časopis Musical America už 25. března 1911 napsal: "Říká se, že tento spor Mahlera tak zasáhl, že ve chvíli, kdy onemocněl, byl na pokraji nervové deprese." Ve středu 12. dubna 1911 věnoval Musical Courier Mahlerovi celý úvodník, podle nějž byli zdrojem sporu především přestárlí instrumentalisté, kteří si chtěli stůj co stůj udržet místo v orchestru. Všechny tyto pověsti potvrdila i sama Alma v rozhovoru, který koncem dubna nebo začátkem května 1911 poskytla v Paříži recenzentovi deníku New York American Charlesi Henrymu Meltzerovi, a dokonce vznesla závažná obvinění: "Nedovedete si představit, co všechno si pan Mahler vytrpěl. Ve Vídni byl všemocný. Dokonce ani císař mu nemohl nic přikazovat. Naproti tomu v New Yorku mu poroučelo deset dam jako nějaké loutce."[9] Dámy z výboru odpověděly prohlášením, že s Mahlerem jednaly "vždy přívětivě", což byla až na pár maličkostí pravda, ale fámy přesto nabývaly na síle. Kvůli nim se zapomnělo na všechny nesporně příznivé výsledky Mahlerovy činnosti v Americe i na důležitou roli, již sehrál v dějinách newyorské hudby obecně a v dějinách newyorské filharmonie zvlášť.

New York Times už ve čtvrtek 4. května 1911 otiskl oznámení, že na Mahlerovo místo "byl na rok angažován Josef Stransky", český dirigent průměrné úrovně, ačkoli sám Mahler navrhl dva velice talentované kandidáty, Oskara Frieda a Bruna Waltera. A ve Spojených státech ponenáhlu zakořenila legenda o Mahlerově "neúspěchu", k jejímuž zrodu zavdaly podnět jednak okolnosti spojené s jeho onemocněním, jehož vážnost se musela dlouho tajit, jednak sáhodlouhá snůška nepřesností a pomluv v Mahlerově nekrologu, jehož autorem byl Krehbiel[10] a o němž Osip Gabrilovič prohlásil, že je to "džber bahna vylitý na čerstvý hrob".

Gabrilovič na něj totiž odpověděl jedenáctistránkovou brožurkou v angličtině. Vydal ji v Mnichově vlastním nákladem a nazval ji Otevřený dopis hudebnímu kritikovi deníku New York Tribune.[11] Uvedl v ní věci na pravou míru a prokázal jak hluboké pokrytectví "pana Beckmessera-Krehbiela", který hodnotil programy filharmonie, ale ve svých článcích na ni neustále útočil, tak hanebnou předpojatost jeho ironických odsudků Gustava Mahlera, danou tím, že byl zaměstnancem Damroschových. Přestože Gabrilovič na Krehbiela zaútočil otevřeně a zpochybnil jeho poctivost, reakce se nedočkal, nejspíš proto, že Krehbiel jeho argumenty nemohl vyvrátit. Proti Krehbielovu nekrologu se 29. května 1911 ohradil i Max Smith (New York Press): "Bylo nám řečeno, že k sepsání toho odpudivého žvástu, který lze chápat jako 'nejbestiálnější útok na zesnulého [...] a který urazil city všech čtenářů se špetkou lidské cti v těle, vedl autora 'smysl pro povinnost' a neodolatelná touha vyjevit 'pravdu'."

Nadešel čas bilancování. Výsledek byl jako obvykle úctyhodný: v sezoně 1910-1911, zkrácené nemocí, Mahler oddirigoval 46 koncertů s dvaceti různými programy, přičemž 165 krát provedl 94 různých skladeb. Z amerických kritiků vůči němu vystupoval nenávistně jen Henry Krehbiel, který se tehdy považoval za ochránce beethovenovské tradice a soudil, že Mahler se jí zpronevěřil. Většina recenzentů se k Mahlerovi chovala mnohem přátelštěji než v sezoně předchozí. Richard Aldrich, Max Smith a Henry T. Finck zůstali jeho nadšenými fanoušky; William J. Henderson, zprvu tak přísný, přiznal, že se mýlil, a vyslovil lítost "nad odchodem dirigenta, který mu přinesl tolik uspokojení".[12]

Mezi hlavní překážky, na něž Mahler narážel, patřily neúprosné podmínky hudebních odborů, které mu nedovolily omladit orchestr propuštěním asi třiceti hudebníků. Přesto mnozí instrumentalisté obdivovali jeho nevyčerpatelnou energii, přesnost, bystrost, analytičnost a sílu temperamentu, a litovali, že ho nahradil Josef Stransky. Po mnoha letech Benjamin Kohon prohlásil: "Úroveň filharmonie se prudce snížila. [...] Stransky [...] nepatřil mezi velikány hodné následování jako Gustav Mahler. [...] Byl to spíše dirigent společenský, který chtěl vyhovět vkusu obecenstva."[13]

Obecenstvo, jež zprvu lákali především slavní interpreti a co nejtradičnější repertoár, bylo zřejmě zaskočeno Mahlerovým přísným, téměř zbožným a mystickým pojetím hudby, a dost možná i vyděšeno jeho uměleckým fanatismem. Přesto v době jeho druhé newyorské sezony, jak dosvědčují četné recenze, chodilo na koncerty hodně posluchačů a jejich nadšení neutuchalo. V sobotu 11. března 1911 zveřejnil deník The Times, nejspíš se souhlasem řídícího výboru, toto sdělení: "Gustav Mahler byl po dva roky dirigentem Filharmonické společnosti, a nedávno bylo oznámeno, že byl angažován i potřetí; jeho další sezona v New Yorku však nepochybně závisí na tom, jak dopadne jeho současný spor [s výborem]." Navzdory úsilí Loudona Charltona se finanční situaci společnosti v té době ještě nepodařilo stabilizovat, a garanční fond byl z velké části vyčerpán. Podle Howarda Shaneta[14] šlo o jeden z hlavních důvodů, proč všichni slavní dirigenti váhali s přijetím nabídky, aby nastoupili na Mahlerovo místo. Ironií osudu se na podzim 1911 finanční problémy filharmonického orchestru vyřešily, když mu mecenáš Joseph Pulitzer († 29. října 1911) odkázal půl milionu dolarů.

V náručí smrti

"Neznala jsem rozsah nebezpečí. Jinak bych ty tři měsíce nebyla vydržela. Ty tři měsíce se střídavým zlepšováním a zhoršováním stavu byly beztak téměř k neunesení, byly strašlivé. Mahler byl chvílemi přesvědčen o svém úplném uzdravení, chvílemi si zoufal a měl smrtelný strach. Když se mu dařilo dobře, vtipkoval o své zřejmě blízké smrti. 'Až natáhnu bačkory, tak budeš hnedle dobrá partie, jsi mladá, jsi hezká, tak kohopak si vezmeme?' - 'Nikoho,' řekla jsem, 'nemluv tak!' 'No počkej, kohopak bychom tu měli? X. je moc nudný, Y. moc monotónní, při vší duchaplnosti,' atd. [...] Musela jsem se jeho vtipům se slzami v očích smát," vzpomíná Alma.[15]

Zpočátku se doktor Josef Fraenkel neznepokojoval o nic víc než Mahler, protože byl přesvědčen o tom, že jde o obyčejnou chřipku; Mahlerovi zřejmě nejvíce vadilo, že nemůže dirigovat. Když se ani po týdnu pacientův stav nezlepšil, Fraenkel se začal obávat, že jde o subakutní endokarditidu, tj. o zánět nitroblány srdeční s pomalejším průběhem. Požádal tedy o konzultaci nejlepšího newyorského specialistu na tuto chorobu, dr. Emmanuela Libmana. Ten pověřil svého asistenta Georgea Baehra, aby Mahlerovi odebral krev. Její rozbor ukázal vysokou hladinu bakterií streptococcus viridans, což v době, kdy neexistovala antibiotika, znamenalo, že pacient dříve čí později zemře. Mahler chtěl znát svoji diagnózu, a okamžitě poté, co se s ní seznámil, sdělil Baehrovi, že chce zemřít ve Vídni.[16]

Před Almou však předstíral optimismus: "Mahler mluvíval žertem o 'svých zvířátkách', jak říkal bakteriím, 'které zas jednou tancovaly nebo spaly'."[17] Z nekrologu, který napsal jeho přítel Maurice Baumfeld víme: "Čtrnáct dní před odjezdem [kolem 25. března 1911] poprvé vstal, svolal na druhý den zkoušku a sestavil program na rozlučkový koncert s New Yorkem. Byl to však poslední záblesk síly, podkopané až ke kořenům. V den zkoušky došlo k těžké recidivě a už nikdo nemohl nevidět, že jeho dny jsou sečteny."[18] Když si Alma uvědomila vážnost situace, povolala k sobě matku, která jí přijela na pomoc už v roce 1907 do Maierniggu, když umírala Putzi, a v roce 1910 do Toblachu, když Alma prožívala manželskou krizi vyvolanou Gropiovým dopisem. Sotva Anna Mollová dostala dceřin telegram, nasedla v Liverpoolu na rychlou loď, a po šestidenní plavbě se přivítala s vyčerpanou Almou: "Mohla jsem si trošku odpočinout a matka převzala část péče ve dne. V noci jsem jako dřív bděla u jeho postele."[19] Aby Mahler nepodlehl zoufalství, Fraenkel mu po dohodě s Almou a Annou sdělil, že slavní evropští bakteriologové by mohli pokračovat v jeho léčbě pomocí krevního séra (získaného z jeho vlastní krve), započaté odborníky z Rockefellerova institutu, a snad i docílit lepších výsledků.[20]

Mahler si však o svém stavu už žádné iluze nedělal. Doktoru Baehrovi sdělil, že si přeje být pohřben ve Vídni, v téže hrobce jako dcera,[21] a Fraenkela požádal, aby zničil náčrty Desáté symfonie. Alma mezitím začala ve vší tajnosti balit zavazadla, to znamená čtyřicet kufrů, které si přivezli s sebou, a dělala to tak ohleduplně a ostražitě, že si Mahler ničeho nevšiml. Den odjezdu, sobotu 8. dubna 1911, si Alma zapamatovala takto: "Objednali jsme nosítka, ale Mahler je odmítl. Opíraje se o Fraenkela potácel se smrtelně bledý k výtahu. [...] Fraenkel dovedl Mahlera k autu paní Untermeyerové, které čekalo u postranního portálu, a jeli napřed k molu."[22]

Na lodi "Mahler k sobě nepustil žádného cizího člověka a my jsme pro něj dělaly vše ve smutném odevzdání. Protože jeho utrpení spočívalo hlavně v tom, že měl jednou zimnici, pak zase vysokou horečku, které se zbavoval sám, bez prostředků, silným pocením, musely být naše kabiny jednou přetopené, jindy zase ledově studené. [...] Téměř denně vstával z lůžka a my jsme ho vedly či spíše nesly na palubu s lehátky, kde pro něj kapitán nechal vyhradit velkou plochu a kde byl skryt před zraky ostatních pasažérů. [...] Na lodi byl s námi Busoni. Posílal denně bláznivé, veselé kontrapunkty pro pobavení Mahlera, a také víno."[23]

Po klidné plavbě se manželé Mahlerovi a Anna Mollová vylodili v Cherbourgu o velikonoční neděli 16. dubna 1911. "Při vylodění na přepravní loď v Cherbourgu nám kapitán opět prokázal velkou laskavost. Počkal, až Mahler [...] schovaný za našimi cestovními zavazadly [...] přešel na loď a byl pohodlně uložen na lehátko a teprve potom směli nastupovat ostatní pasažéři."[24] Mahler přesto neunikl zvědavému pohledu mladého Stefana Zweiga, který se plavil do Evropy na téže lodi[25] a který později vzpomínal "na nehybného, smrtelně bledého muže se zavřenýma očima", jehož silueta, "nezapomenutelná, ano, nezapomenutelná, se rýsovala na nekonečné šedi oblohy a moře".[26]

Když se v pondělí ráno Alma probudila v pařížském hotelu Élysée Palace, s úžasem zjistila, že Gustav, oblečený a oholený, sedí na balkoně a čeká na snídani. "Nevěřila jsem svým očím. 'Vždycky jsem říkal, že v Evropě se hned uzdravím. Chci si vyjet dopoledne ven a za několik dní, až se úplně zotavíme z cesty, pojedeme my dva do Egypta.' Stále jsem na něj zírala. Byl to zázrak? [...] Zdálo se, že je Mahler zachráněn. [...] U snídaně mluvil velmi rozčileně o budoucích inscenacích. 'Lazebník bagdádský'! To by bylo nádherné! A rozvíjel geniální plán, jak by bylo možno tuto operu realizovat. Vyskočil [...] a poručil rázně, abychom objednali elektromobil. Nastoupil jako zdravý - a po hodině jízdy vystoupil jako smrtelně nemocný člověk."[27] Opět se ukázalo, že náhlé zlepšení bylo jen chvilkové. Po návratu z projížďky se Alma věnovala Gucki, a Mahler mezitím s tchyní otevřeně mluvil o tom, že zemře; sdělil jí, že si přeje "prostý pohřeb, žádnou slávu, žádné řeči".[28]

Naléhavě potřebovali najít lékaře, který by pokračoval v léčbě započaté v New Yorku. Většina dobrých praktiků odjela na dovolenou; pouze profesor André Chantemesse, bakteriolog z Pasteurova ústavu, byl ochoten vrátit se do Paříže. Počínaje 20. dubnem 1911 začal deník Neue Freie Presse, který vyslal do Paříže zpravodaje (pravděpodobně Julia Korngolda), denně otiskovat zprávy o Mahlerově zdravotním stavu. Díky tomu víme, že ve čtvrtek 20. dubna 1911 ráno přišel profesor Chantemesse za Mahlerem do hotelu poprvé, a že se rozhodl pokračovat v léčbě pomocí séra. Druhý den ráno ho dal převézt na kliniku doktora Jeana-Josepha Defauta v Neuilly. Alma s matkou a dcerou se tam ubytovaly s ním, aby mu posloužily jako opatrovnice, protože klinice chyběl ošetřující personál. Podle komuniké z 24. dubna 1911 stoupla Mahlerovi po první injekci séra horečka na 39 stupňů a puls se mu zvýšil na 120 tepů za minutu. V úterý 25. dubna 1911 mu teplota konečně klesla a celkový stav se zlepšil, avšak puls se nezklidnil. Ve středu 26. dubna - k Almině veliké nelibosti - přijela z Vídně Justi v doprovodu Bruna Waltera. Ten zprvu podcenil vážnost pacientovy nemoci natolik, že poslal Paulu Stefanovi telegram: "Nemoc dlouhodobá, nikoli však nebezpečná."[29]

Mahlerovi vídeňští přátelé se zajímali o jeho zdraví. Těsně před odjezdem z New Yorku dostala Alma dopis od Arnolda Schoenberga: "Velevážená milostivá paní, dočetl jsem se v novinách, že pan ředitel onemocněl [...]. A tak Vás prosím: vynasnažte se, aby se uzdravil co nejrychleji. Ve Vídni ho potřebujeme. [...] Vídeň bez Mahlera není Vídeň."[30] Koncem dubna 1911 přišel Mahlerovi telegram: "Geniálnímu hudebníkovi, strhujícímu dirigentovi, velikému řediteli, který učinil z naší Opery nejlepší Operu na světě, ze srdce přejeme brzké uzdravení." Telegram podepsalo celkem šestadvacet lidí, mezi nimiž Hermann Bahr, baron Louis von Rothschild, výrobce pian Ludwig Bösendorfer...[31]

V úterý 25. dubna 1911 Mahlerovi konečně klesla horečka a zdálo se, že jeho celkový zdravotní stav se zlepšil, i když puls zůstával velice rychlý. Ve čtvrtek 27. dubna 1911 mu tedy Chantemesse píchl druhou injekci séra, ale slabší, aby se neopakovala bouřlivá reakce. Následovalo ještě výraznější zlepšení, a to tělesné i duševní. Po třetí injekci aplikované 28. dubna 1911 horečka stoupla, ale zase rychle klesla, a puls zůstal normální. V neděli 30. dubna 1911 profesor Chantemesse Mahlerovi odebral krev ke kontrolní kultivaci. Začátkem května se ukázalo, že zlepšení, jež všechny naplnilo optimismem, bylo jen krátkou remisí. Od pátku 5. do neděle 7. května 1911 - v tu neděli ukázal výsledek kultivace zneklidňující proliferaci streptokoků[32] - Mahler velice trpěl. V noci z 8. na 9. byl tak neklidný, že dostal injekci morfia. V úterý 9. května měl srdeční bolesti a sužovaly ho záchvaty dušnosti. Chantemesse zjistil, že Mahler má streptokoková ložiska v různých částech těla, zejména v játrech. Alma s Annou, silně znepokojené, telegraficky požádaly Carla Molla, aby vyhledal ve Vídni dalšího specialistu, který by mohl přijet na konzultaci. Středa 10. května nepřinesla žádné zlepšení. Naopak, Mahlera postihl další záchvat dušnosti a musel dostat kyslík. Ve čtvrtek přijel Carl Moll s profesorem Franzem Chvostkem, který se pokusil Mahlera uklidnit: "Nahlas zahřímal: 'No, Mahlere, co to tady předvádíte? To máte z přepracovanosti. No, teď musíte půl roku nebo možná dokonce rok vysadit. To máte z toho. Takhle se s nervy zacházet nedá!' Mahler, který ho pozoroval s rostoucím údivem, se rozzářil: 'Tedy budu moci zase pracovat?' - 'Samozřejmě, pročpak ne? Jen nevěšet hlavu, není k tomu žádný důvod. Dnes večer spolu odjedeme do Vídně.'" Almě Chvostek nic nezastíral: "Mně Chvostek řekl, že čím dříve se převoz uskuteční, tím lépe, neboť nikdy nelze vědět, co se ještě může přidat, a Mahler by pak třeba nebyl převozu schopen."[33]

Alma, Carl Moll a Franz Chvostek odvezli Mahlera sanitkou na nádraží a nasedli na Orient express. Druhý den v 10:45 dopoledne byli v Mnichově a v 17:55 dorazili do Vídně. Na nástupišti na ně čekala Justi, Arnold Rosé, Bruno Walter, Albert Spiegler a několik příbuzných. Sotva Carl Moll vystoupil z vlaku, šel za náčelníkem nádražní stráže a přesvědčil ho, aby dal jejich vagon odpojit a přepravit k železniční rampě, ke které neměla přístup veřejnost, ale mohla se k ní přistavit sanitka. Tou pak Mahlera odvezli do Löwyho sanatoria. Dostal pokoj s verandou v přízemí, orientovaný do zahrady; Alma se ubytovala v pokoji sousedním. Všichni jejich přátelé poslali květinové koše, a chodby připomínaly skleník. Chvostek dal Mahlerovi injekci morfia. Druhý den, tj. v sobotu 13. května ráno, se Mahler probudil bez horečky. Celé dopoledne přicházely další kytice. Krátce před sedmou večer přijela z Paříže do Vídně Orient expresem i Gucki s babičkou a hned navštívila otce. Noc ze soboty na neděli i neděle 14. května byly zlé. Objevilo se nové infekční ložisko, tentokrát v plicích. Nemocný mluvil často nesrozumitelně, zmítal sebou, takže injekce morfia a digitalinu dostával v pravidelných intervalech. Horečka nepřesáhla 38 stupňů, ale puls byl zrychlený a zdálo se, že srdce slábne. V pondělí 15. května Mahler téměř celý den podřimoval. Úterý strávil v kyslíkovém stanu, protože infekce zachvátila celé plíce. Ve středu 17. května ráno ležel klidně, nejevil však sebemenší zájem o okolí. Aby se mu lépe dýchalo, dostával pod kůži injekce kyslíku. Jeho stav se celý den zhoršoval. Ve čtvrtek už nedokázal odkašlávat a dýchání se změnilo v chroptění. Odpoledne upadl do kómatu.

Večer se přihnala silná bouřka. Alma vzpomíná: "Zatímco zuřila mimořádně prudká vichřice, to úděsné, strašné chroptění náhle ustalo. Vypustil svou milou, nádhernou duši! Ticho, které po hodiny trvajícím chroptění nastalo, bylo nejvíce ubíjející! [...] Nesměla jsem již do pokoje umírajícího. [...] Bylo to přání lékařů. Avšak já cítila jako ponížení, že jsem u něho nesměla zůstat. [...] Bylo mi, jako by mě vyhodili z jedoucího vlaku na cizí pláň. Co jsem si měla počít na zemi? [...] Jeho umírání, majestátnost jeho obličeje, který byl tím krásnější, čím bližší smrti - nezapomenu na to a nechci zapomenout! Jeho pravdivý zápas o věčné statky, jeho povznesení se nad každou všednost, jeho blaženost v pravdě až do smrti jsou příkladem posvěceného života."[34] Ve čtvrtek 18. května 1911 večer v jedenáct hodin a pět minut Mahler vydechl naposledy. O půl hodiny později bouřka ustala. Anna odvedla Almu do vily na Hohe Warte. Na klinice zůstal jen Carl Moll, a až do rána bděl u zesnulého. Na kliniku se pak vrátil ještě v pátek 19. května v deset hodin večer a sňal Mahlerovi proslulou posmrtnou masku. Alma strávila ve vile Mollových několik dní pod dozorem lékařů, kteří jí zakázali účast na manželově pohřbu.[35]

Je třeba dodat, že Alma se ihned poté, co Mahler onemocněl, proměnila ve vzornou manželku, a vysilující úkol ošetřovatelky plnila s horlivostí a sebezapřením, jimž nelze nic vytknout.

"Někde v oblačnu vznáší se opuštěný pták..."

Noviny hned v pátek 19. května 1911 oznámily, že Mahler chtěl být pochován bez hudby a bez proslovů na malém hřbitově v Grinzingu vedle své dcery, a že v závěti vyslovil přání, aby mu před tím, než ho uloží do rakve, probodli srdce. Psychoanalytik Stuart Feder toto probodnutí chápal jako "ránu z milosti uštědřenou zmučenému tělu, jakož i ránu vykupitelskou, která otevírá cestu k dalšímu převtělení".[36] Termín pohřbu, původně ohlášený na neděli 21. května 1911, byl z obavy, že by přišlo příliš mnoho lidí, a nevešli by se tudíž do malého kostela, přesunut na pracovní den, na pondělí 22. května 1911. Večer 19. května 1911, byl Mahler v přítomnosti Carla Molla, Bruna Waltera, Arnolda Rosého a Wilhelma Leglera, manžela Alminy nevlastní sestry Grety Schindlerové, uložen do rakve. V sobotu 20. května 1911 zveřejnil deník Neue Freie Presse Mahlerovu poslední vůli, datovanou 27. dubnem 1904, podle níž se Alma stala jeho univerzální dědičkou a Carl Moll opatrovníkem jeho dětí.

V pondělí 22. května 1911 odpoledne se na prostranství kolem márnice grinzingského hřbitova tísnil hustý dav. Ve čtvrt na pět vyneslo šest zaměstnanců pohřební služby z márnice rakev a pohřební průvod zamířil do kostela v Grinzingu po hlavní hřbitovní cestě, vysypané štěrkem a lemované z obou stran nesčetným množstvím smutečních věnců. K nejkrásnějším patřil ten od dětí, které se zúčastnily mnichovského provedení Osmé symfonie.[37] Na stuze věnce od Schoenberga a jeho žáků stálo: "Boháči, jenž nás dnes uvrhl do nejhlubšího žalu: světec Gustav Mahler už není mezi námi, zůstaviv nám na celý život nehynoucí vzor svého díla a činnosti."[38] Zádušní mši v kostele odsloužil a rakev požehnal regenschori klosterneuburského opatství Hellebrand Petrus Fourierus. Pak se postavil do čela průvodu a odvedl jej až k hrobu. V prvních řadách za rakví šli všichni Mahlerovi přátelé a známí: Guido Adler, Fritz Löhr, Bruno Walter, Alfred Roller, Arnold Schoenberg, Paul Stefan, Richard Specht, Julius Korngold, Gustav Klimt, Alphons Diepenbrock, početná delegace pěvců a hudebníků z Dvorní opery v čele s ředitelem Hansem Gregorem, zástupy novinářů a hudebních kritiků, představitelé nejdůležitějších vídeňských hudebních institucí, zástupci berlínské, drážďanské, mnichovské, budapešťské opery atd.

Průvod se zastavil před otevřeným hrobem. Rakev byla spuštěna na dno v nejhlubším tichu. Chvíli poté hodili Carl Moll a Arnold Rosé na její víko první dvě hrsti hlíny... V tu chvíli dolehl na Hugo von Hofmannsthala "nesmírně hluboký smutek a všechna hořká tíha nenapravitelné ztráty".[39] Poslední slovo tohoto posledního sbohem nechť vyřkne Mahlerův věrný přítel Josef Bohuslav Foerster: "Mahler si přál tichý pohřeb bez řečí a zpěvů. Dostalo se mu ho. Jen kdesi na stromě zatíkal pták a já mimoděk vzpomněl na poslední větu Mahlerovy Druhé symfonie. Tam nad světem zhrouceným hrůzami posledního dne, dne soudu, se někde v oblačnu vznáší opuštěný pták, poslední tvor, jenž přetrval vše, a jeho dojemná píseň, v níž není hrůzy ani smutku, se vznáší tiše, tichounce a zapadá vzlykem v první zvuky trub, volajících k soudu živé i mrtvé."[40]