Alexis Jenni

Francouzské umění válečné (2013)

Z projevu Václava Jamka, předsedy poroty Jungmannovy ceny za rok 2014:

Ve vlastní soutěži o Jungmannovu cenu se porota vedle ceny hlavní rozhodla udělit dvě mimořádné tvůrčí odměny a šest odměn prostě jen tvůrčích. Tvůrčí odměnu získávají tito překladatelé: (...)

AlexiseJenniho (nakl. Argo). Složitě komponovaný román je náročnou (byť v řadě ohledů spornou) reflexí současné mravní a společenské situace Francie a zároveň básnicky mohutnou historickou rekapitulací; bezprostřední kořeny současné situace hledá totiž vypravěč, zjevně autofikční transpozice, v poválečných koloniálních válkách, jejichž účastníkem byl druhý mužský protagonista, možná skutečný hrdina příběhu. Rukopis románu je náročný jak na schopnost dobře převést logicky obtížné reflexe, tak na jazykovou mohutnost schopnou navodit vizi, jejíž síla je někdy až apokalyptická, i restituovat mimořádně sugestivní obraz "exotického" prostředí (dokonce dvojího, zážitkově velmi odlišného druhu: džungli a poušť). Porotu upoutal naprosto jistý literární a jazykový cit, který překladatelce umožnil autorovu vizi převést čistě, s účinkem stejně mohutným, a dosáhnout přitom onoho překladatelského divu, jímž je překlad věrný a přitom česky ryzí.

Recenze (Paměť a dějiny 2013/04)

Soused u baru se ke mně naklonil, ukázal na toho člověka prstem a dost hlasitě, aby to všichni slyšeli, mi zašeptal do ucha: "Koukni na toho chlapíka, co zabírá všechno místo novinami, to je veterán z Indočíny. Ten tam dělal panečku věci!" [...] Indočína! To slovo už nebylo ke slyšení, leda jako urážlivé synonymum "staré vojny", dokonce už neexistovala ni ta oblast; její jméno skončilo v muzeu, ve vitríně, jeho vyslovení bylo nepřístojné. Odkojila mne levice, a pokud to vzácné slovo proniklo do mé slovní zásoby, provázel je týž přídech hrůzy nebo opovržení, jaký provázel všechno koloniální. Musíte se ocitnout ve starém baru, jemuž hrozí zánik, mezi pány, v jejichž útrobách závodí rakovina s cirhózou, musíte se ocitnout na samém konci světa, v jeho sklepení, mezi lidskými troskami, abyste uslyšeli melodii tohoto slova. (s. 30)

Neschopnost komunikace vedla ke zhroucení vzájemnosti, třebaže to s manželkou nevybuchovalo, ale "jen" tiše neklapalo: Víkendy jsou vhodné ke zhroucení. Jsme víc spolu, a přestože děláme všechno pro to, abychom měli časový rozvrh nabitý, prázdná okénka se najdou. (s. 107-108)

Po dobrovolném odchodu na šikmou plochu mladý muž pouze doufal [...], že dělat budu už jen to, co se dělává před smrtí: čekat. A aniž jsem to věděl, čekal jsem na Viktoriána Salagnona, přestože jsem ho neznal. (s. 125)

Jenniho opus je rozdělen na glosy a romány. Zatímco prvně jmenované oddíly jsou vyhrazeny především toku filozofických úvah anonymního hrdiny, plných odkazů na francouzskou historii, jazyk a umění, "literární" část je mocný proud "dějin" ze života Viktoriána Salagnona, promlouvajícího ústy "antihrdiny". Mladík, jehož jméno se nikdy nedozvíme, sdílí se starým mužem stejnou vášeň: malování. Stává se jeho učedníkem a nakonec vypravěčem, třebaže psaní nepatří k jeho silným stránkám.

Glosy a romány se navzájem doplňují, vyvracejí, potýkají a nalézají. Koloniální války střídají ty novodobé, kdy se francouzská předměstí stávají etnickým bojištěm, kde nikdo nevítězí, ale všichni něco ztrácejí: Války, které jsme vedli tam, jsme vedli také tak, a prohráli jsme je, protože jsme používali obrněné kolony. Zdálo se nám, že pancíře nás chrání. Se všemi jsme zacházeli surově; hodně jsme jich zabili; a války jsme prohráli. Všechny. My. Policisté jsou moc mladí. Posíláme kluky v obrněných kolonách, aby nám vrátili vládu nad zakázanými zónami. A oni nadělají spoušť a odjedou. Jako tam. Válečné umění se nemění.(s. 244)

Hutnost textu, popisovaná zvěrstva, lidské bestie, nechybějící na žádné ze soupeřících stran, poselství humánnosti, nevyslovená, ale přesto citelná naděje tam, kde se oba hrdinové dobírají k lepším, nebo alespoň přejícím zítřkům, ve mně evokovaly "tmavé" Célineho romány (Cesta do hlubin noci jen o "fous" nezískala Goncourtovu cenu).

Jenni vkládá do úst obou mužů zajímavé paralely, tak či onak promlouvající k historii, válce a nemožnosti uchopení pravdy/skutečnosti: Náš život je statistika, statistiky popisují život lépe než jakékoliv vyprávění. [...] Všechna vyprávění jsou pravdivá, ale ve srovnání s čísly nemají žádnou váhu.[...] To, co jazyk nesděluje, stojí mimo chápání. (s. 104-105) Čísla se vrývají, protože jsou jasná, pamatujeme si je, tudíž jim věříme. (s. 8-9)

Náš levicový intelektuál sleduje (s dívkou v posteli) televizní přenos z války v Perském zálivu a přemítá nad tím, jak je: Armáda [...] ve Francii téma k zlosti. Nevíme, co si o těch chlapech myslet, a hlavně co si s nimi počít. Na druhou stranu překvapeně přiznává: ...v roce 1991 [jsme] poprvé viděli odjíždět vojáky objímající své ženy a dítky; poprvé od roku 1914 nám ukázali francouzské vojáky jako lidi, s nimiž lze sdílet jejich bolest, jako lidi, jež bychom mohli postrádat.(s. 13)

Čtvrtá největší armáda světa byla překvapivě rychle vyřízena: K válce v Zálivu nedošlo, psalo se v novinách, aby se vyjádřila její nepřítomnost v našich myslích. [...] Mrtvých na straně Západu bylo málo, známe je všechny a víme i to, za jakých okolností zemřeli, většinou šlo o nehody nebo o chybnou palbu. Nikdy se nedozvíme, kolik Iráčanů padlo, ani to, jak zemřeli. Jak bychom se to dozvěděli? Je to chudá země, nemají jednu smrt na osobu, byli zabíjeni hromadně. (s. 20)

Autora trápí nemožnost zachytit "skutečnost". Po skončení druhé světové války američtí historici zaznamenávali svědectví veteránů (nejen) z pacifického bojiště. Záhy zjistili, že i těm výmluvnějším docházela slova ke sdělení hrůzného prožitku: Jaké to bylo na Iwodžimě? – Bylo to... bylo to... bylo to kurva drsný, člověče! – To vím, ale jaké to bylo? – Fakt... fakt... fakt tvrdý! (Richard Holmes: Obrazy války. Chování člověka v bitvě. NLN, Praha 2011, s. 16).

Jediným "hmatatelným" měřítkem tak zůstává statistika: V koloniálních válkách se nepočítají mrtví protivníci, protože to nejsou ani mrtví, ani protivníci: jsou to nesrovnalosti terénu, odstraňují se jako ostré kameny, jako mangrovníkové kořeny, případně jako komáři. Nepočítá se s nimi, proto je nikdo nepočítá. (s. 23) Nechme stranou fakt, že právě vietnamská válka (zejména ta druhá) se nesla v morbidním duchu počítání prokazatelně mrtvých těl nepřátel k poměru vlastních ztrát.

Pravdě se nikdo nepřiblíží, a pokud snad ano, nikdo jí nevěří. Lidé nevěří tomu, co vidí. Vojevůdci lžou stejně jako historici a fáma je potvrzená pravda, zatímco domnělá pravda toliko konspirací, jíž se opíjejí davy: César lhal, jako lžou dějepravci, když si k popisu vybírají skutečnost, která jim připadá nejlepší. A tak román a prolhaný hrdina utvářejí skutečnost mnohem lépe než činy, nestydatá lež odůvodněná skutky vytváří skryté základy jednání a zároveň střechu pro jeho ochranu. (s. 55)

Skutečností se nicméně stalo, že na jaře roku 1944 se sedmnáctiletý Viktorián (jak jinak než shodou okolností) přidal k partyzánům. Naučil se tajům pěší války, kdy se se svými spolubojovníky přeměnili v déšť a potok, jichž se nepřítel nemohl nikdy zmocnit. Ve chvílích volna kreslil své druhy ve zbrani. Jeho vášeň nejprve vzbuzovala smích, ale později respekt a obdiv. Balicí papír, putující "z nebe" společně s potravinami, střelivem a výbušninami, již nikdo bezhlavě netrhal, ale nosil "dvornímu" malíři. Po skončení války navštěvuje v Alžírsku svoji životní lásku Eurydiku a překvapivě naslouchá úzkosti jejího otce, lékaře, s nímž společně prošli jatkami západní fronty. "Francouzský Alžířan" Salomon Kaloyannis popisuje strašlivé vraždění Evropanů a neméně brutální reakci koloniální správy. Nejvíce jej ale vyděsil jeho válečný souputník, ošetřovatel Ahmed: Řekl mi, že Arabové už brzy zabijí všechny Francouze. A v ten den, protože jsem jeho přítel, mě zabije on osobně, a rychle, abych netrpěl. [...] Na rovnost kašlu. Byl jsem mladý, byl jsem ve Francii, vyhrával jsem válku. Teď jsem doma a jsem podělaný strachy. Věřil bys tomu? Doma, a podělaný strachy. (s. 267, 269)

Po návratu do rodného Lyonu následovalo shledání se strýcem "buřičem", právě se navrátivším z Indočíny, kde se v prosincové řeži roku 1946 podařilo francouzským jednotkám znovudobýt Hanoj. V truhle, kterou vláčel po evropských, afrických a jihoasijských bojištích, měl pouze Homérovu Odysseu, zabalenou do dvou ukořistěných vlajek. První byla nacistická, ta druhá, rudá se žlutou hvězdou, náležela bojovníkovi Viet Minhu: Ti chlapíci mi nahánějí hrůzu. Oba. Nacistický důstojník naditý zpupností i fanatický mladík z Tonkinu. Oba jsem je viděl živé, a potom mrtvé. [...] nahánějí mi hrůzu, ti chlapíci, protože než by se schovali, aby si zachránili kůži, raději vykrvácejí. Stali se z nich vlajkové žerdi, a padli. V tom tkví hrůznost totalitních systémů, fašismu, komunismu: člověk přestává existovat. Pořád dokola melou o lidu, ale na lidi kašlou. [...] Já válčím, protože jsem neměl čas naučit se něco jiného, a tak se snažím bojovat za něco, co mi nepřipadá zas tak špatné: chci být člověk, sám pro sebe. (s. 275)

Mlžně tekutá zima roku 1946 nepřála umění. Jelikož inspirace v ponurém Lyonu došla, narukoval Viktorián do své dvacetileté války. Měl o ní jisté představy od svého strýce: Bahno v rýžovišti se lepí na lýtka, vtahuje nohy, obaluje ruce, paže, dostane se ti až na čelo, jako bys do něj upadl; bahno se po tobě plazí, když v něm jdeš. [...] Slunce pere, snažíš se na ně nedívat, ale odráží se v bolestivých odlescích, které tančí na všech kalužích, pronásledují pohled, pořád oslňují, i když klopíš oči. A všechno páchne, pot teče v podpaží, mezi nohama, stéká do očí; ale musíš jít. [...] V Indočíně zažíváme nejhrůznější hrůzu a nejkrásnější krásu; mrazivou zimu v horách a spalující vedro o dva tisíce metrů níž; trpíme nejhorším suchem na ostrých vápencových vrcholech a nejhorší vlhkostí v bažinách delty; zažíváme vytrvalý strach při útocích ve dne v noci a nekonečný klid duše tváří v tvář krásám, o jejichž existenci na Zemi jsme neměli tušení; kolísáme mezi zhroucením a vytržením. [...] Nevím, v jakém stavu budeme potom; tedy ti, kdo přežijí, protože tam se umírá rychle. [...] To je šílené, jak se tam umírá; zabíjejí nás jako ryby. (s. 276, s. 279)

Salagnon se dokázal vrátit zpět, ale jeho přítel Mariani zůstal myšlením v Indočíně: Zdrhali jsme s rákosníky za zadkem, a zdrháme dodnes.[...] Je to francouzština? Je to taková francouzština, jakou bych měl slyšet, když se procházím v samým srdci nás samejch? Ne, slyším něco jiného. [...] A podle sluchu je nad slunce jasný, že už nejme doma. [...] Francie ustupuje, rozpadá se, dá se to posoudit podle sluchu; jenom podle sluchu, protože vidět nechceme už nic. (s. 233)

Válka je jednoduchá, řekl Viktorián svému mladému příteli. Víš, proč je válka věčná? Protože je to nejjednodušší podoba skutečnosti. Všichni chtějí válku, aby se všechno zjednodušilo. (s. 308)

Pokud se dá Jenniho stylisticky vybroušené knize něco vytknout, jsou to pasáže, kterým se profesionální historik zdráhá uvěřit. Šestákovým dojmem působí opětovné setkání s bývalým důstojníkem SS ve vietnamské buši, nyní seržantem cizinecké legie, sdělujícím francouzskému poručíkovi, že hranice Evropy se z Volhy posunula až k Černé řece: Evropa je myšlenka, ne světadíl. A já jsem její strážce, i když o tom nikdo neví. (s. 393) Za první vietnamské války sice němečtí vysloužilci tvořili páteř legie, ale příslušníci SS nebyli do jejích řad zásadně přijímáni. Výlevy typu: Tak, vesnice je vyčištěná. Vietminfrei.(s. 395) působí poněkud křečovitě. Dále se v textu objevují "rušivé" faktografické "omyly" (například chybné datování bitvy o Hanoj). Nerad bych naopak opomněl skvělý překlad a poznámky překladatelky Danuše Navrátilové.

Popis podzimní ofenzivy Viet Minhu, která začala 16. září 1950 útokem na pevnost Dong Khe, je sice až příliš zjednodušující, ale jde přeci v prvé řadě o román, takže lze "tolerovat" autorovu licenci.

Co na tom, že líté boje o zmíněnou pevnost trvaly dva dny a tři noci? Co na tom, že celá operace skončila až v polovině října? Výsledek střetu je stejný: Viet Minh ovládl severní hranici s Čínou a otevřel si cestu na Hanoj. Pád Dien Bien Phu znamenal konec stoletého panství Francie nad Indočínou. Vojáci plynule přešli do nového konfliktu, tentokrát s alžírskou Frontou národního osvobození.

Poté, co Alžírsko získalo samostatnost, opustil kapitán Salagnon armádu. Do válkou zbídačené, nyní již "svobodné" země, se vrátili s Marianim jako civilisté. Viktorián spěchal pro Eurydiku do krví zmítaného Bába al-Wádí. Při záchranné misi mu navždy narušený přítel opětovně zachránil život, když si cestu na letiště doslova prostřílel se slovy: Na mrtvoly kašlu. Viděl jsem jich tuny. Kdo se mi postaví do cesty, toho oddělám. (s. 554)

Dočetl jsem se, že středoškolský učitel biologie pracoval na svém díle pět let, a to o nedělích, kdy "posedával" po kavárnách nad croissanty a kávou. Neuspěchanost jeho práci zajisté prospěla. Jenni za svoji prvotinu obdržel v roce 2011 prestižní Goncourtovou cenu. Rok před ním obdržel "Goncourta" za svoji prvotinu HHhH Laurent Binet. Jak si vysvětlit skutečnost, že dvakrát po sobě byly oceněny právě historické romány? Zajisté uměleckou kvalitou zpracování látky, osobitým přístupem, ale v neposlední řadě výběrem tématu, rezonujícího napříč společností. Třicetiletá válka ve Vietnamu je bezesporu klíčovou událostí mezinárodních i vojenských dějin (nejen) minulého století. Její výsledek a průběh stále zasahují do rozhodování (nejen) americké administrativy (nikdy více další Vietnam), nemluvě o dopadu v sociální oblasti (posttraumatický syndrom, problémy s návratem do civilního života, nárůst sebevražd, vykořeněnost apod.); to vše v úzkém sepětí míjení se veřejnosti a politických "elit" (proč válčíme zrovna tam?).

Mnou předestřené atributy naplnil Alexis Jenni měrou vrchovatou. Indočína, natož bitva o Alžír, není pro Francouze toliko nepříjemná vzpomínka, ale bolestná realita, s níž se doposud potýkají. Dovolím si zakončit tím, čím autorovo dílo začíná: Co je to hrdina? Ani živý, ani mrtvý, někdo [...], kdo se dostane na onen svět a vrátí se odtud. Pascal Quignard.

                                                                                                                                   Ladislav Kudrna