David Foenkinos

Poslední hodiny příběhu lásky
Detektivně-humoristický román Le Mystère Henri Pick (francouzsky 2016, česky 2018) odhalující zákulisí "výroby knih" začíná v knihovně, kam mohou neúspěšní spisovatelé věnovat svá díla, poté co se jim je nepodařilo prosadit k vydání. Mladá redaktorka – mimochodem také partnerka neúspěšného mladého spisovatele – zde objeví rukopis, který se jí zalíbí natolik, že ho (celkem bez problémů) vydá. Celá záležitost je však podezřelá jistému vysloužilému literárnímu kritikovi: rozhodne se vypátrat, kdo je vlastně pravým autorem textu. Ale vezměme to popořádku...

Frédéric Koskas se po neúspěchu svého románového debutu (s názvem Vana) pustil do druhého díla s prozatímním titulem Postel a zároveň pracuje na textu Muž, který říká pravdu. Očividně rozpačitý rozjezd jeho spisovatelské kariéry nicméně vyvažuje štěstí, které našel v osobním životě: seznámil se s Delphine, redaktorkou významného nakladatelství. Jejich čerstvý a zatím důvěrný i vášnivý vztah má výhodu i ve společném zájmu o literaturu. Při návštěvě u rodičů v Bretani dvojice náhodou objeví podivuhodnou sbírku, kterou uchovává zdejší knihovna: celé oddělení odmítnutých rukopisů. Místní knihovník, dalo by se říci buditel, Jean-Pierre Gourvec ji založil po vzoru slavné Brautigan Library v americkém Vancouveru (ve státě Washington), inspirované nápadem Richarda Brautigana popsaným v jeho románu Potrat: Historická romance 1966.

David Foenkinos, jak vidno, román Záhada Henriho Picka staví na reálných základech. I když s nimi nakládá po svém: pro potřeby svého příběhu knihovnu neúspěšných rukopisů přesune na nejzazší místo ve Francii, takřka na samý konec Bretaně, přesněji na její nejzápadnější výběžek, do městečka Crozon. I Delphine pracuje ve skutečném nakladatelství, Grasset, jež mimochodem patří k nejvážnějším konkurentům Foenkinosova domovského Gallimardu. Její šéf se jmenuje stejně jako opravdový šéfredaktor Grassetu, Olivier Nora. V knize dále vystupuje řada reálných osobností z francouzské kulturní a zejména literární scény, mezi nimi například spisovatelé Philippe Jaenada, Laurent Binet či Frédéric Beigberder. Většinou bývají zmiňováni s lehce ironickým ostnem. Nutno dodat, že zcela totožný, snad jen ještě provokativnější postup zvolil nedávno Michel Houellebecq v Mapě a území. U něho však propojení s realitou mělo přece jen širší konotace a hlubší význam pro samotný děj.

Foenkinos si ze skutečného světa literatury a knižního trhu vypůjčuje také různé příhody, které však vygraduje po svém: v Záhadě Henriho Picka zmiňuje třeba jistého Richarda Ducousseta z nakladatelství Albin Michel (jde o pravého šéfredaktora existující firmy), jenž přistoupí k vydání románu, který nedávno redakce odmítla. Na trh bude uveden s velkou slávou a s páskou hlásající "Román odmítnutý 32krát" (s. 124). To už jsme samozřejmě na půdě fikce. Možná se tu Foenkinos trochu inspiroval vlastní příhodou, kdy jeho román La Délicatesse vyšel v kapesním vydání (Folio) s páskou hlásající: "Román ověnčený 10 literárními cenami". Autor dnes, s odstupem, v rozhovorech rád připomíná, že tehdy nešlo o prestižní, ale naopak zcela podřadná, maličká ocenění, jichž ovšem v součtu skutečně bylo deset...

Podobně lavírujeme mezi realitou a fikcí, když se dočteme, že "nesmrtelného Jacka Langa, bývalého ministra kultury, napadlo zavést Den nevydaných autorů" (s. 124). Pro dokreslení děje jsou citovány též známé příklady edičních úspěchů i neúspěchů a různých afér, jež dnes běžně popisuje (francouzská) Wikipedia. Tak třeba proslavený omyl André Gida, který odmítl vydat Proustův první román, i další peripetie této příhody, kdy nakladatel Gallimard posléze chybu napravil, druhý díl cyklu Hledání vydal, načež Proust obratem získal Goncourtovu cenu (s. 96). Nebo událost z roku 1951, kdy Julien Gracq odmítl převzít Goncourtovu cenu za román Pobřeží Syrt (s. 121). U zmínky o "nakladatelském tahu" (s. 94) je připomenut Romain Gary v souvislosti s tím, že "všechny bude zajímat, kdo se skrývá za Pickem" – to už je však aluze pro českého čtenáře asi příliš skrytá (pro zvědavé doporučuji prostudovat na Wikipedii hesla Gary a Ajar, popř. Pavlowitch). Možná se zde nabízelo využít poznámky pod čarou...

V tomto příběhu sehraje již brzy podstatnou roli – poznámka pod čarou
Poznámky pod čarou rovněž patří k podvratným postupům Foenkinosovy fikce. Používá je v románu rád, okatě, a brzy pochopíme, že zcela zbytečně, spíš jako provokaci. První poznámka doprovází hned první větu románu a jde zatím o nevinnou zmínku vysvětlující podrobnosti o Brautiganově románu, jenž se stal pro Foenkinosovo dílo výchozí inspirací. Druhá je na druhé stránce a stále ještě působí věrohodně a opodstatněně. Třetí se objeví na začátku třetí kapitoly a s ní už začínáme tušit, kam autor míří ("Když se na ni Gourvec poprvé zadíval, okamžitě ho napadlo: Vypadá to, že se jí bude líbit Milenec Marguerite Durasové"). Ironie poznámkového aparátu vrcholí, když je jedna z postav, Jean-Michel Rouche, představena v poznámce pod čarou (na s. 115) s tímto dovětkem: "Prozatím se s ním setkáváme v poznámce pod čarou, ale v tomto příběhu sehraje již brzy podstatnou roli."

Zpět ale k hlavní dějové lince. Totiž linkám: těžko rozhodnout, zda stěžejní postavou v knize je redaktorka Delphine, její partner začínající spisovatel, knihovník Jean-Pierre Gourvec, anebo tajemný autor jednoho z odmítnutých rukopisů s neodolatelným názvem "Poslední hodiny příběhu lásky" a obdobně chytlavým obsahem, který se Delphine rozhodne po letech publikovat a vyrobí k němu marketingovou omáčku ve stylu produktu s příběhem. Autorství textu je připsáno již zesnulému panu Pickovi, někdejšímu majiteli pizzerie. Ten příběh ale trochu skřípe: Picka nikdy nikdo neviděl ani psát, ani číst. Proto se vynořuje další, výše avizovaná postava slavného a obávaného literárního kritika, jenž však o slávu i schopnost vyvolávat obavy už dávno přišel.

Vedle tohoto poměrně silného mužského obsazení se v epizodních historkách přidávají ještě více či méně srdceryvné a sladkobolné osudy jejich partnerek, manželek a milenek. Pickovu dceru Joséphine právě opustil manžel – našel si mladší partnerku. Pickova vdova Madelaine si s dcerou nerozumí. Gourvecova kolegyně knihovnice Magali prožije románek s mladíkem, který do pověstné sbírky neúspěšných textů přišel odevzdat svůj spisek. Kritik Rouche, dnes spíše lidská troska, se rozejde s poslední partnerkou Brigitte, ale možná je to dobře, protože ho čeká docela zajímavé dobrodružství s novou známostí. Do toho ještě zavzpomínáme na tajemný vztah Jean-Pierra Gourveca s Marinou. Těch epizod je příliš mnoho, popravdě se v těch rozervaných osudech trochu ztrácíme. Možná i proto, že protagonistou románu vlastně není žádná ze zmíněných postav, ale text sám – text "odmítnutého rukopisu", z něhož se stane "bestseller" a jehož autor je tou záhadou, o které mluví titul Foenkinosova románu. Tato záhada se objasní, jak jinak, až v samotném závěru knihy. Předtím nás autor se svým vypravěčem musí zkrátka zabavit, odlákat, zavést na falešnou stopu, narafičit nám pod nos nepravého viníka atp.

Kam s tím kufrem?
Foenkinos ústy svého vypravěče konstatuje, že "psát sám pro sebe je jako sbalit si kufr a nikam neodjet" (s. 125), četba Záhady Henriho Picka však působí, jako by toho autor do kufru nacpal moc. Spolu s ním se pak s tím kufrem vláčíme trochu příliš dlouho a zbytečnými oklikami. V zavazadle máme přibaleno několik v podstatě jen povrchně popsaných, ne zrovna věrohodných kousků lidských osudů, k tomu pár výpisků z literárních dějin nebo spíš biografií slavných spisovatelů, dále mnoho úvah o poslání literatury a důležitosti četby a to vše v obalu dosti trefných postřehů o fungování knižního trhu, který dnes pomocí marketingových nástrojů dokáže vyrobit bestseller z lecčeho.

Foenkinos se už s předchozími tituly dokázal vyhoupnout na přední příčky v žebříčcích nejprodávanějších francouzských titulů: Le Potentiel érotique de ma femme, 2004 (č. Erotický potenciál mé ženy, Argo, 2008) zaujal lákavým titulem, ač román v podstatě vypráví o něčem jiném, než název sliboval. La Délicatesse, 2009 (č. Něžnost, Argo, 2012), našla skulinu na knižním trhu: román je napsaný na půdorysu sentimentální romance, ale okořeněný dostatečnou dávkou humoru, aby výsledkem zůstala důstojná, snad i přemýšlivá četba. Prodalo se (včetně kapesního vydání) přes milion výtisků, kniha se dočkala i velmi úspěšné filmové adaptace s Audrey Tautou v hlavní roli (ve Francii uvedené v r. 2011, přičemž na scénáři se podílel Foenkinosův bratr Stéphane) a v roce 2016 též zpracování v podobě komiksu (Cyril Bonin). Úspěšné přijetí měl i román Charlotte (2014), inspirovaný postavou německé malířky Charlotte Salomon, jež – těhotná – zahynula v Osvětimi ve věku 26 let. Zvláštností knihy bylo, že Foenkinos, v jakémsi poetickém rauši vyvolaném pietou vůči zvolené postavě, celý román napsal jako báseň, a to doslova: ve verších.

Jak vidno, David Foenkinos je dostatečně zběhlý autor, který už ví, kudy za bestsellerem. Možná chtěl navázat na úspěch románu La Délicatesse (záměrně používám francouzský titul, protože česká Něžnost je zavádějící, správný překlad je spíš "křehkost, delikátnost"), postaveného na šikovném propojení dvou protichůdných přístupů ke zpracování příběhu: příběh tak nabídl dobře vyvážené polohy, v nichž se prosazují slzy i rozum, úsměvné i vážné pojetí. Na rozdíl od zdánlivé jednoduchosti, z níž La Délicatesse vychází (a přitom má i hluboký podtón), u Záhady Henriho Picka autor servíruje zbytečnou překombinovanost, již nezachrání, že je doplněná mnoha užitečnými postřehy o tom, jak (absurdně) funguje knižní trh.

                                                                                                                © Jovanka Šotolová

Ukázka z knihy

Dopoledne Delphine s Frédérikem zazvonili u paní Pickové. Otevřela rychle a pozvala je dál. Nechtěli jít rovnou k věci, a tak chvíli mluvili o počasí a pak o nemocné přítelkyni, kterou Madeleine předchozí den navštívila. Zeptal se na ni Frédéric, ale protože nikdy neuměl věrohodně předstírat zájem o to, co mu bylo lhostejné, odpověděla mu: "Chcete to opravdu vědět?" Někdo může namítat, že je to totéž. "..." "Raději vám uvařím čaj." Madeleine zmizela v kuchyni, čímž umožnila Delphině, aby svého společníka probodla pohledem. Zamilovaní lidé občas vnímají své protějšky jako karikatury. Pro Delphinu se Frédéric stal prototypem společenského ňoumy; on viděl ji jako ctižádostivou potvoru. Šeptem ho pokárala: "Přestaň s tím podkuřováním. Tahle paní má ráda přímost, to je vidět." "Snažím se navodit ovzduší důvěry. Nehraj si na svatouška. Vsadím se, že jsi už vytiskla smlouvu." "Já? Ne. Mám ji jen v kompu." "Věděl jsem to, mám tě přečtenou. Kolik jí nabídneš za autor ská práva?" "Osm procent," přiznala trochu stísněně. "A za audiovizuální užití?" "Fiftyfifty, klasickou taxu. Myslíš, že by se to dalo adaptovat?" "Ano, byl by to úžasný film. Možná i na americký remake. Mohlo by se to odehrávat někde poblíž San Franciska, v exteriérech ponořených v mlze." "Karamelový čaj se už nese," oznámila Madeleine, která znenadání vtrhla do obýváku a přerušila tak jejich vzrušenou debatu o smlouvě. Jak by mohla tušit, že její hosté už snili o Georgi Clooneym v roli jejího manžela?

Frédéric, jehož kyvadlové hodiny obtěžovaly stejně jako předešlý den, si kladl otázku, jak někdo může jasně uvažovat v prostoru vystavenému takovému zvukovému diktátu. Snažil se přemýšlet v odmlkách mezi vteřinami, což bylo stejně nemožné jako chodit mezi kapkami v deštivém dni. Ale hlavně si řekl, že bude lepší, když nechá mluvit Delphinu; ta v tom umí chodit. "Znáte crozonskou knihovnu?" začala. "Přirozeně. Ostatně dobře jsem znala i Gourveka, bývalého knihovníka. Byl to dobrý člověk, a nadšenec. Ale proč se na to ptáte? Chcete, abych si půjčila nějakou knihu?" "Ne, vůbec ne. Říkáme vám to proto, že tahle knihovna má jednu zvláštnost. Možná o ní víte?" "Ne, o ničem takovém nevím. Poslyšte, přestaňte chodit kolem horké kaše a řekněte mi konečně, co po mně chcete. Už před sebou nemám celý život...," odpověděla opět oním sarkastickým tónem, jímž své hosty přiváděla do úzkých, pročež se nedokázali uvolnit.

Delphine se tedy pustila do vyprávění, jemuž se nedalo přičíst k dobru, že by šlo rovnou k jádru věci. To ji ta mladá žena přišla navštívit jen proto, aby jí připomněla dějiny místní knihovny? tázala se Madeleine v duchu. Shromažďovat odmítnuté knihy, takový projekt ji od Gourveka nepřekvapoval. Ze zdvořilosti a z úcty k duši zesnulého se zmínila o jeho zanícené povaze. Ale sama ho považovala za drobet pomateného. Obecně se soudilo, že je vzdělaný, Madeleine ho však odjakživa vnímala jako věčného adolescenta neschopného žít život dospělého muže. Kdykoli ho potkala, připomínal jí vykolejený vlak. A pak, leccos o něm věděla. Znala jeho ženu. Příčina jejího útěku zavdala v Crozonu podnět ke všeobecným dohadům, ale Madeleine znala pravdu. Věděla, proč Gourvekova žena odešla.

Chceme-li něčeho dosáhnout, musíme vést co nejdelší rozhovory, soudila Delphine. A tak vyšperkovávala historii knihovny četnými, mnohdy zcela smyšlenými detaily. Frédéric na ni hleděl kapku fascinovaně, pokládaje si dokonce otázku, zda se romanopiskyní neměla stát spíš ona. Dobu, kterou znala jen z vyprávění, líčila barvitě a s neslýchaným citem. Bylo znát, že ji vede upřímnost. Konečně přešla k věci. Začala se vyptávat na Henriho. Vdova o něm mluvila, jako by ještě žil. Ulpěla pohledem na Frédérikovi a dodala: "Křeslo, v němž sedíte, bývalo jeho. Nikdo jiný v něm sedět nesměl. Z práce se vracíval pozdě večer a pak se v něm s potěšením uvelebil. Byl to jeho oddechový čas. Ráda jsem ho pozorovala, vypadal zasněně, dělalo mu to dobře. Ale je třeba říct, že v jednom kuse pracoval. Jednou jsem se pokusila spočítat, kolik celkem upekl pizz. Řekla bych, že přes deset tisíc. To přece není maličkost. A tak si rád pohověl v křesle..." Frédéric si chtěl přesednout, ale Madeleine mu v tom zabránila: "To je zbytečné, nevrátí se."

Žena, která na první dojem působila drsně a ironicky, nyní ukazovala výrazně lidštější a dojemnější tvář. Vše probíhalo stejně jako předchozího dne. Když přišla řeč na jejího manžela, připustila si pravdu, bolestnou pravdu, že je vdova. Delphine váhala: co když ji to oznámení vyvede z rovnováhy až příliš? Kratičkým pohledem se podělila o svoji obavu s Frédérikem a ocitla se v pokušení všeho nechat. "Ale proč se mě tolik vyptáváte na minulost?" zeptala se Madeleine. Její otázka zůstala bez odpovědi. Rozhostilo se rozpačité ticho a Frédéric měl dokonce dojem, že se ztišilo i tikání hodin; nebo že by si na ně začínal zvykat?

Delphine konečně odpověděla: "V té knihovně odmítnutých jsme našli knihu, kterou napsal váš manžel." "Můj manžel? Děláte si legraci?" "Rukopis podepsal Henri Pick a podle toho, co víme, jiný Henri Pick neexistuje. Kromě toho bydlel v Crozonu, takže nikdo jiný to být nemůže." "Můj Henri že napsal knihu? Tomu bych se opravdu divila. Nikdy nenapsal ani slovo. Nikdy žádnou báseň. To není možné. Nedovedu si představit, že by psal!" "Přesto je to on. Možná psal po chvilkách, každé ráno v restauraci." "A nikdy mi nedal ani kytku." "Jak to spolu souvisí?" zeptala se překvapeně Delphine. "Nevím... Jen mě to tak napadlo..."

Frédéric shledával, že spojitost s květinami je velice krásná. V Madeleinině mysli došlo ke skvostné vazbě, jako by okvětní lístky byly vizuální transpozicí schopnosti psát.Stará paní se opět ujala slova, ale těm dvěma pořád příliš nevěřila. Co když se jeho jménem podepsal někdo jiný, co když se za něho jen vydával?

"To není možné. Gourvec přijímal rukopisy jen z rukou autorů. A datum uložení je z doby těsně po založení knihovny."

"Chcete, abych věřila Gourvekovi? Jak můžete vědět, že jméno mého manžela nezneužil právě on?"

"..."

Delphine ztratila řeč. Madeleine měla vlastně pravdu. V tuto chvíli, kromě jména na rukopisu, neprokazovalo autorství Henriho Picka vůbec nic.

"Váš manžel měl rád Rusko...," připomněl Frédéric. "Alespoň podle toho, co jste nám řekla."

"Ano. No a?"

"Ten román je o nejslavnějším ruském básníkovi. O Puškinovi."

"O kom to?"

"O básníkovi jménem Puškin. Ve Francii ho lidé moc nečtou. Aby z něho někdo udělal románovou postavu, musí ruskou kulturu opravdu milovat..."

"Nepřehánějte. Manžel sice vymyslel recept na Stalinovu pizzu, ale to neznamená, že byl znalcem toho Pukšina. Podle mě jste nějací divní, oba."

"Nejlepší bude, když si ten román přečtete," rozsekla to Delphine. "Jsem si jistá, že z něj uslyšíte hlas vašeho muže. Víte, lidé velice často mívají nějakou tajnou vášeň, o kterou se nechtějí s nikým dělit. Možná je to i váš případ?"

"Ne. Já ráda vyšívám a nevidím důvod, proč bych to bývala měla před Henrim skrývat."

"A co tajemství?" navázal Frédéric. "Za svůj život jste před manželem určitě něco tajila. Všichni máme nějaké tajemství, ne?"

Madeleině se nelíbilo, jakým směrem se rozhovor začal ubírat. Za koho se mají? A ta historka s románem, tomu nemůže uvěřit. Henri... Spisovatel? Že by...? Jenomže i denní menu na tabuli restaurace psala ona. Jak by tedy mohl dumat nad jakýmsi ruským básníkem? A prý jde o milostný příběh. To jí ti dva právě řekli. Milostný příběh, Henri? Jí nikdy nenapsal jediné něžné slůvko. Že by nosil v hlavě celý román, to není možné. Vzkazy, které jí zanechával, se vždycky týkaly jen provozu pizzerie: "Nezapomeň dokoupit mouku; zavolej truhláři kvůli novým židlím; objednej chianti." A tenhle chlap že napsal román? Tomu nevěřila; ale ze zkušenosti věděla, že každý může překvapit. Slyšela už tolik příběhů o lidech, kteří žili dvojím životem.

A tak si začala vypočítávat všechno, co o ní Henri nevěděl. Co pevně uzavřela ve svém nitru. Vzpomínala na všechno, co mu tajila, i na to, jak si někdy přizpůsobovala pravdu; znal její záliby, její minulost, její rodinu i to, co se jí ošklivilo, ale zbytek mu zůstal cizí. Nevěděl, čeho všeho se děsila, po čem všem toužila, nevěděl o milenci, kterého měla v roce 1972, a jak ji bolelo, že se s ním přestala scházet, netušil, že toužila po dalším dítěti, přestože říkala něco jiného; pravda byla úplně jiná: už nemohla otěhotnět. Čím víc o tom přemýšlela, tím víc uznávala, že manžel ji znal jen nedokonale. A připustila i to, že ta historka o románu by mohla být pravdivá. Zkarikovala Henriho; jistě, nečetl a zdálo se, že o literaturu se nezajímá, ale odjakživa se domnívala, že na život nahlíží zvláštním způsobem. Říkávala, že manžel je velkodušný; nikdy nikoho nesoudil, vždycky se dlouho rozmýšlel, než o komkoli vyslovil jakýkoli názor. Měl hluboký smysl pro míru, nevadila mu představa, že chce-li pochopit svět, musí se od něj odpoutat. Když si Madeleine manželův portrét takto doplnila, už jí nepřipadalo tak nemožné představit si ho jako spisovatele.

O pár minut později si dokonce řekla, že to možné je. Nepravděpodobné, to ano, ale možné. A pak, musela vzít v úvahu ještě jednu věc: takové zjevení minulosti se jí líbilo. Chtěla věřit čemukoli, díky čemu by se opět mohla s Henrim stýkat; jako se jiní oddávají spiritismu. Možná ten román zanechal pro ni? Aby se nečekaně vrátil. Aby jí řekl, že tu ještě pořád je; ten román je tu proto, aby jí šeptal do ucha, že tu Henri ještě je; aby jejich minulost mohla ještě žít. A tak se zeptala: "Můžu si jeho knihu přečíst?"

Něžnost (2012) – Recenze

Něžnost je osmý román francouzského spisovatele Davida Foenkinose. (...) V červnu 2012 byla rovněž do kin uvedena filmová verze tohoto románu s Audrey Tatou v hlavní roli.

Jak už je u tohoto autora zvykem, i Něžnost (v originále La Délicatesse, 2009) je dílo psané lehkým, příjemným stylem a protkané nejrůznějšími neliterárními odkazy a detaily, díky nimž si velmi rychle čtenáře získá. Ve 117 krátkých kapitolkách se prolínají pohledy třech hlavních postav – Nathalie, jejího šéfa Charlese, který se zoufale snaží získat její lásku, a nevýrazného podřízeného Markuse.

Hlavní linie příběhu sleduje Nathalie, mladou, krásnou, inteligentní a zasněnou ženu, jež se jednoho dne v Paříži seznámí se svou životní láskou Françoisem. Čeká ji idylický život bez jediného mráčku, společné bydlení, svatba, dobře placené místo ve švédské společnosti. Záhy ale přichází tragédie a Nathalii se zhroutí celý svět, postupně se musí učit začít znovu. V tom se jí snaží co nejvíce pomoci její šéf Charles, který nicméně doufá, že by tak mohl získat její lásku. Jeho myšlenky se točí pouze kolem ní, dalo by se říci, že jí je posedlý. Nathalie však vůči němu zůstává naprosto chladná. Třetí postavou příběhu je mladý Markus původem ze Švédska, který je členem Nathaliina týmu podřízených. Pochybuje o svých schopnostech v milostném životě a žije nezajímavým, nudným životem, o čemž svědčí i podivný styl jeho oblékání. Jaké je proto Charlesovo překvapení, když se na chodbách začne šuškat něco o tom, že Markus má poměr s Nathalie...

Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o klasickou love story – a kdybychom posuzovali pouze příběh, nebyli bychom daleko od pravdy. Foenkinos však dokázal poměrně tuctový námět ztvárnit nevšedním způsobem a přimět čtenáře, aby se soustředili na detaily, které člověku běžně unikají, na něžnost, díky níž Markus získává cestu k Nathaliinu srdci.

Jednotlivé kapitoly jsou navíc prokládány texty, které s dějem sice souvisí (recepty, slovníkové deifince, novinové články), avšak zároveň do jisté míry čtenáři zabrání v tom, aby román přečetl jedním dechem a nechal se nést pouze příběhem. Právě v tom je autorův přístup originální – donutí totiž čtenáře, aby u románu o lásce i přemýšlel, aby se nenechal ukolébat.

                                                                                                                          Kateřina Vávrová

Erotický potenciál mé ženy (2009) – Recenze

Na světě není člověk, který by neměl nějakou slabost, nějakou "úchylku", někdy více markantnější, někdy méně. Hrdina francouzského románu "Erotický potenciál mé ženy" (orig. Le Potentiel érotique de ma femme, 2003), mladý muž jménem Hektor, má svoji úchylku ve formě sběratelství. Sbírá celý svůj život a sbírá téměř vše, co mu přijde pod ruku – párátka na jednohubky, volební odznaky, obrazy lodí zakotvených v přístavu, zaječí packy, zvuky z pěti hodin ráno, chorvatská přísloví, koule schodišťových zábradlí, první stránky románů, sýrové etikety, hračky z Kinder vajíček atd. Jeho sběratelská mánie ho dožene až na okraj zoufalství, které završí pokusem o sebevraždu. Zatím to zní jako námět na existencionální román, plný těžkých depresí. Ale Hektor autora Foenkinose není tragická postava z Dostojevského. Je to vlastně komický človíček, který jen nedokáže žít po svém. Spíše nedokáže žít po svém před zraky okolí. Jeho prozatímní život není poznamenaný žádným úspěchem, nedokončil práva, každou neděli chodí na oběd ke svým rodičům, dělá pomocnou administrativní práci v advokátní firmě svého bratra Ernesta, který je naopak symbolem úspěchu a štěstí. Je to taková šedivá myš, která ani neví, co jsou to ženy. Po jeho blamáži s pokusem o sebevraždu (kterým pobavil stovky cestujících pařížského metra) se ale najednou objeví anděl, žena, se kterou se seznámí nad knihou (jak nádherně poetické). Jmenuje se Brigita, a její erotický potenciál se nejvíce uvolňuje při mytí oken (tak trochu méně poetické). Ale na Hektora a všechny lidi v okolí, bez rozdílu pohlaví, působí jako droga.

Zpočátku jsem v příběhu viděl jistou paralelu s kultovní postavou Forrestem Gumpem, ale je to naprosto jinak. Hektor je normální, ale jen zcela nepraktický, zcela nekontrolovatelně emotivní. Ale kdo takový vlastně není? Nakonec ze všech postav v knize se vyklubou nějak "postižené" charaktery. Hektorovi rodiče – matka nedokáže překonat fakt, že polívky ze sáčku jsou stejně dobré jako její domácí, jeho otec je závislý na kníru, který vlastnil jeho otec, za války hrdinně padlý (zavalením sto padesáti kilovou ženou během sexuálních radovánek), Brigitin bratr Gerard, cyklista, který má více svalů než mozkové hmoty, a mnoho dalších lidí z okolí Hektora.

Na tomto jemně vtipném příběhu jsou krásné právě ty nepříjemné drobnosti z našich životů, které ani nepovažujeme za důležité, ale jen když se nedějí nám. Vypravěč (autor) nám je přitom podává s takovým klidem a bez zbytečného patosu a emocí, jen aby snad více zdůraznil jistou absurditu či vtipnost situace. S tím klidem nám pak servíruje neuvěřitelné myšlenkové pochody hrdinů, atakuje nezvyklými situacemi, a jak říkám, vše v takovém... prostě francouzském vtipu.

                                                                                                            BoboKing (Bohdan Volejníček)