Jacques Le Goff

Svatý Ludvík (2012) – Recenze

Svatý Ludvík – mistrovské dílo francouzského medievalisty Jacquese Le Goffa

V nakladatelství Argo vyšel na konci roku [2012] překlad asi nejlepší a zároveň nejoceňovanější knihy světoznámého francouzského medievalisty Jacquese Le Goffa, "Svatý Ludvík". Le Goffovy práce jsou českým čtenářům dobře známy, protože se většina z nich dočkala v posledních dvaceti letech překladu do češtiny. Argo připravilo "Svatého Ludvíka" jako osmnáctý svazek své ambiciózní Edice Ecce Homo.

Kniha nazvaná jednoduše "Svatý Ludvík" vyšla ve francouzštině v roce 1996 a její vydání se stalo velkou událostí, záhy se setkala s nebývalým ohlasem mezi odborníky i laickou veřejností. Dodnes je považována za nejlepší ukázku toho, jak by měla vypadat moderní biografie, i když ve skutečnosti "typickou" biografií není.Kniha čítá více než sedm set stran a je rozdělena do tří částí, kterým předchází velice zajímavý úvod, v němž autor mimo jiné vysvětluje, co jej vedlo k napsání biografie a proč si vybral právě osobnost francouzského krále Ludvíka IX. (1214-1270) z dynastie Kapetovců.

Pouze první část knihy (něco přes dvě stě stran) je tradičním životopisem, v němž se postupuje chronologicky od Ludvíkova narození až po jeho smrt během křížové výpravy. Smrtí Ludvíka IX. ale první část nekončí. Autor přibližuje také králův "druhý" život, jehož vyvrcholením bylo jeho svatořečení v roce 1297.

Francouzský král Ludvík IX. je představen jako zcela výjimečná osobnost, na jehož formování měla vliv především jeho matka Blanka Kastilská. Nemalou roli hrál ale kupř. i jeho děd Filip II. August. Ludvík byl vůbec prvním francouzským panovníkem, který zažil ještě svého děda.

Ludvík, současník jiného výjimečného panovníka 13. století, římského císaře Fridricha II., je v první části prezentován především jako velice schopný vladař, zbožný, charismatický král, jenž postupně získal pověst, která později vedla k jeho svatořečení.

Králův život se dá rozdělit na dvě nestejně dlouhé etapy, mezi nimiž je zásadním mezníkem neúspěšná první křížová výprava do Svaté země. Právě tento neúspěch panovníka zásadním způsobem změnil, čehož si všimli dokonce i jeho současníci.

Vláda Ludvíka IX. není jen obdobím samých úspěchů. Katastrofou skončily především obě křížové výpravy, jichž se zúčastnil. Během první byl zajat, na počátku druhé zemřel. I to je svým způsobem výrazem toho, že byl jen člověkem z masa a kostí. Projevují se u něj stejně jako u každého člověka nejen silné stránky, ale i ty slabé, které před námi Jacques Le Goff postupně odkrývá, přičemž mu v tom vydatně pomáhají dochované písemné prameny.

Jednou z hlavních otázek, kterou si Jacques Le Goff několikrát klade, je, zda existoval Svatý Ludvík? Snaží se na ni odpovědět především ve druhé části knihy nazvané "Utváření paměti na krále. Existoval Ludvík Svatý?". V ní přibližuje a interpretuje jednotlivé písemné prameny, jež nás informují především o životě, vládě a také osobnosti Ludvíka IX.

Díky písemným pramenům tak máme před sebou např. krále úředních dokumentů, krále exempel nebo královských zrcadel. Nejvýznamnějším písemným pramenem o Svatém Ludvíkovi je ale bez pochyby králův životopis napsaný na počátku 14. století jeho blízkým přítelem, champagneským senešalem Janem ze Joinvillu.

Ludvík IX. byl vůbec prvním králem, jehož životopis sepsal laik. Jan ze Joinvillu psal francouzsky a často nechává krále promlouvat v první osobě. Právě Joinvillovi vděčí Ludvík z velké části za svůj "výsledný obraz". Svatý Ludvík je i jeho výtvorem, jeho zásluhou se svatý král dokonce směje. Písemné prameny v čele s Joinvillem přinášejí vskutku řadu zajímavých informací. (Výběr ze Joinvilla vyšel v českém překladu Václava Černého pod názvem "Paměti křižákovy" v roce 1965 jako 347. svazek Světové četby.)

Nejrozsáhlejší je závěrečná, třetí část knihy – "Ludvík Svatý, král ideální a jedinečný". Král a jeho doba jsou představeny z mnoha různých úhlů. Ve skutečnosti se jedná o hlubokou sondu přibližující kulturu, zbožnost a vzdělanost 13. století. Autor se zabývá také gesty, panovnickou a státní symbolikou, rituály i fungováním královského dvora.

Ludvík IX. před námi povstává na jedné straně jako "nejkřesťanštější král", na druhé pak jako obraz Boha na zemi (král Kristus). Le Goff přibližuje i tři hlavní královy funkce: Ludvík je tak spravedlivým králem a mírotvůrcem, válečníkem a také "hospodářem".

Ludvík velice často potlačoval svou přirozenost. Kladl velký důraz na pokoru, odříkání, zbožnost, kterou se snažil vnutit i svému okolí. "Zanedbával" pozemské "rozkoše", a když jim občas podlehl, musel se pak dlouho kát. Měl velice blízký vztah k žebravým řádům, františkánům a dominikánům. Jeho svatost byla výrazně ovlivněna právě jejich zbožností. Měl vřelý vztah také k relikviím, zejména pak k těm, jež byly spojeny se samotným Kristem. Získal Kristovu trnovou korunu a další významné relikvie a nechal pro ně vybudovat v Paříži jedinečnou Sainte-Chapelle, jež je jedním z trvalých pomníků jeho vlády.

Dokázal ve svůj prospěch využít vše, co "zdědil" po předcích. Opíral se o slávu tří dynastií: Merovejců v čele Chlodvíkem I., Karlovců v čele s Karlem Velikým a Kapetovců, kteří na ně přímo navazovali. I proto nechal přestavět královskou nekropoli v opatství Saint-Denis, čímž dodal kapetovské dynastii ještě většího lesku. Měl k dispozici velké množství peněz plynoucí z bohatství, které nashromáždil jeho úspěšný děd Filip II. August. Ludvík IX. se stal také prvním skutečným králem celého francouzského království. Za jeho vlády totiž došlo k připojení jihu dnešní Francie k severní části Ludvíkovy říše.

Ludvík měl, jak již bylo výše uvedeno, i své stinné stránky. Byl docela lhostejný ke svým bližním, za což byl kárán dokonce svými současníky. Týkalo se to zejména vztahu k manželce a vlastním dětem. Naopak měl vřelý vztah ke své matce a svým vlastním sourozencům, zejména pak k mladším bratrům.

Fanaticky přistupoval k židům, které chtěl pokřtít a zařadit mezi pravověrné křesťany. Podporoval rovněž inkvizici, ale jen z toho důvodu, že se nechtěl vzepřít žádostem papežů, když se na něj obraceli, aby jim svým prostřednictvím pomáhal vykonávat opatření vyplývající z rozsudků inkvizičních soudů. Jeho hlavním cílem bylo především obrátit všechny kacíře zpět na pravou víru.

Vydání překladu Le Goffova mistrovského díla, Svatého Ludvíka je bezpochyby pro všechny zájemce o středověk knižní události loňského roku. Jedná se o fascinující, velice podnětné čtení, které jistě osloví i širokou laickou veřejnost.

Na své si přijdou samozřejmě i odborníci. Jacques Le Goff ukazuje nejen, jak má být pojímána moderní biografie, jež v posledních letech opět získala na oblibě, ale zároveň nastiňuje řadu zajímavých témat, která je možné dále rozvíjet. Kniha je to natolik inspirativní, že se jí nechali ovlivnit i někteří historici (např. Martin Wihoda, Vladislav Jindřich, Matice moravská, Brno 2007), a nebyli to jen medievalisté.

Jacques Le Goff, který nedávno oslavil již devětaosmdesáté narozeniny, je i ve svém pokročilém věku stále autorem podnětných prací a studií, jež si zasluhují naši pozornost. Zatím poslední knihou, na níž se podílel jako autor i hlavní editor, je kolektivní práce nazvaná "Hommes et Femmes du Moyen Age", která vyšla na podzim roku 2012.