Sorj Chalandon

Můj zrádce (2016) a Návrat do Killybegs (2015) – Recenze

V Belfastu před nebezpečím nikdo neutíká, všichni běží na pomoc těm, jež postihlo. V roce 2007 byl Denis Donaldson, jeden z bývalých vůdců irské nacionalistické strany Sinn Fein (politického křídla Irské republikánské armády, IRA), v irském Glantees nalezen mrtvý. Podle policie byl zastřelen. V minulosti byl vězněn za účast na bombových útocích IRA společně s Gerrym Adamsem, předsedou Sinn Fein, později vedl mezinárodní oddělení Sinn Fein

Foto: Montáž Richard Cortés, Česká pozice

a zastupoval stranu i v severoirské vládě. Sinn Fein však Donaldsona nedlouho před jeho smrtí vyloučila, když přiznal, že 20 let byl agentem britské kontrarozvědky MI5. Adams však okamžitě odmítl podezření, že by se členové Sinn Fein takto pomstili Donaldsonovi za zradu. Připustil ale, že ho mohli zavraždit členové extrémní části IRA, kteří nesouhlasí s diplomatickým směřováním Sinn Fein, s cílem "podkopat současné politické úsilí a mírový proces". Potvrdil však, že Sinn Fein trvá na ukončení ozbrojeného boje, který ohlásila v létě předchozího roku.

Střet IRA s MI5

S Milanem Gelnarem jsme se potkali na začátku devadesátých let jako zpravodajští greenhorni. Po nějaké době však u něho nad nespornou zajímavostí této branže převážila touha realizovat největší vášeň. Založil nakladatelství Argo a vypracoval se do absolutní špičky. Jeho překladatelské řady jsou právem proslulé. V roce 2002 byla dokonce v Argu vydaná kniha Herberta T. Schwarze Příběhy z parní lázně označena za nejkrásnější knihu světa.

Dvě komplementární knihy francouzského novináře Sorje Chalandona – Můj zrádce a Návrat do Killybegs – popisují jednu událost z doby a prostředí, v němž se střetávala IRA s MI5. Ale jakou událost! A z jakých pohledů! A jaká je to literatura!

Ani zpravodajská vášeň v něm však zřejmě nevyhasla. Proto mě nepřekvapilo, že Argo vydalo dvě výjimečné, komplementární knihy francouzského novináře Sorje Chalandona – Můj zrádce a Návrat do Killybegs – popisující jednu událost z doby a prostředí, v němž se střetávala IRA s MI5. Ale jakou událost! A z jakých pohledů! A jaká je to literatura!

Kniha Můj zrádce popisuje tu část příběhu, kterou mohl vidět a prožít agentův francouzský přítel, jímž poskytnutý byt v Paříži (z hlediska majitele pro aktivity IRA) agent ve skutečnosti používal k tajným schůzkám s britskými zpravodajci – od fascinace člověkem, o němž nevěděl jeho pochmurné tajemství, až k turbulencím způsobeným jeho odhalením.

Kniha Návrat do Killybegs je pak zpovědí samotného agenta – od syrového dětství přes jistou událost, která o něco později sehrála v jeho životě doslova fatální roli, až k tragickému závěru (skutečnému Donaldsonovi bylo v době smrti pouhých 55, nikoliv knižních 81 let).

Konspirační praxe

Překážkou jakýmkoliv jednoznačným závěrečným soudům je pointa příběhu, završující celé to antické drama. Charakter agentovy spolupráce s britskými zpravodajci prošel totiž od počátku do konce velkou, snad až zásadní proměnou. Lze napovědět, že kniha je z ranku těch mála, dotýkajících se problematiky, již u nás nastolil emeritní zpravodajec a diplomat Miroslav Polreich. Jeho životním tématem je umění snižovat napětí, ukončovat konflikty a nastolovat důvěru – což považuje za nejvlastnější činnost zpravodajských služeb.

Ti, kteří něco vědí nikoliv o "konspiračních teoriích", ale o konspirační praxi, tuší, kolik má ploch, ostří, ostnů, hlubin, úskalí, pastí a jejich variant. Těžko přinese užitek těm, kteří mají zcela jasno o problematice tajných služeb a jejich spolupracovníků a teroristů a nepřizpůsobivých individualit a národů.

Mám nutkavý pocit, že ačkoliv tyto dvě knihy explicitně popisují dvě dějové linie, nebo lépe, mnohem lépe dva dějové oblouky (z pohledu houslaře a z pohledu člena IRA), vzniká něco navíc, co doslova raubuje duši a mysl, protože to přesahuje z onoho příběhu. Tento třetí, velmi znepokojivý díl triptychu vzniká ve čtenáři samém. Přináší mnohem více otázek než banálních nápovědí. Ostatně kvůli tomu se vyprávějí dobré příběhy.

Doslova vyčerpává téma, kterým se zabývá spousta autorů, novinářů, publicistů, analytiků a různých odborníků, včetně těch pseudo-. Ti, kteří něco vědí nikoliv o "konspiračních teoriích", ale o konspirační praxi, tuší, kolik má ploch, ostří, ostnů, hlubin, úskalí, pastí a jejich variant. Těžko přinese užitek těm, kteří mají zcela jasno o problematice tajných služeb a jejich spolupracovníků a teroristů a nepřizpůsobivých individualit a národů. Nikoliv, je určena otevřeným myslím.

Užitečné otázky

A jaká je to přitom literatura! V dobách přebytku plytkých a žvanivých knih o méně než ničem, z nichž čouhá již na první stránce vypravěčovo soběstředné ego jako sláma z bot, je tento příběh naprosto jiný. Je to úžasný příklad výsostného umění vyprávět o životě. Jako bych v Irsku byl, v tom pološeru, mlze a zimě pil s nimi ty pinty piva. Deprese je umocněna patrem strnulým kořalkou, která nic neřeší. Člověk cítí strach a také ví, že něco musí udělat, aby se snad někdy v budoucnu nemusel už tolik bát.

Chalandonovo dílo účinně ruší myšlenkové stereotypy a klade nanejvýš užitečné otázky. Svým zásadním důrazem se tak řadí do něčeho, co bychom mohli nazvat po-biblickým kánonem.

Svrchovaně důstojné vyprávění bez urážek, jaká to dnes vzácnost! Vyprávění úsporné, nepřikrašlované, zabývající se tím podstatným, tvrdé, strhující, nelítostné a nesentimentální. A přitom vášnivé. A odborné? To především! Čtenář se totiž leccos dozví o tajemném podhoubí terorismu. Neislamistického terorismu, což je v dnešní době pro srovnání více než důležité.

Obrovský přínos tedy spočívá ve třech hlavních momentech. Hlubinným způsobem explicitně zkoumá nesmírně specifickou problematiku spolupráce agentů s tajnými službami a problematiku terorismu. Implicitně se pak dotýká mediálně a politicky neatraktivní, přesto však nejdůstojnější lidské činnosti – snahy snižovat napětí, končit konflikty, aby současně již neobsahovaly zárodky konfliktů budoucích, a úsilí o navazování důvěry.

Proto Chalandonovo vyprávění považuji za ojedinělou, fantasticky užitečnou četbu, obzvlášť v dnešní době, kdy je třeba čelit hrozbám v jejich skutečné podobě a nenechat se manipulovat strachem. Chalandonovo dílo účinně ruší myšlenkové stereotypy a klade nanejvýš užitečné otázky. Svým zásadním důrazem se tak řadí do něčeho, co bychom mohli nazvat pobiblickým kánonem.

Jan Schneider

Čtvrtá zeď (2016) – Recenze

Divadlo jako lék na válku?

Sorj Chalandon, Francouz narozený v roce 1952 v Tunisku, je původní profesí novinář, válečný zpravodaj. (...) Čtvrtou zeď Chalandon podle svých slov napsal proto, aby se znovu naučil žít v ne-válce. Aby se poté, co jako novinář v roce 1982 vstoupil do palestinských táborů Sabra a Šatíla, kde libanonští falangisté krátce předtím pobili stovky civilistů, mohl vůbec vrátit domů do Francie a aby dokázal existovat ve světě, v němž se řeší malicherné problémy jako třeba to, že vaší dceři spadne na zem právě zaplacená zmrzlina. Jenže válka prý v člověku vyvolává určitý pocit závislosti. Chalandon ještě jako reportér to zažil na vlastní kůži: cosi v něm toužilo se do vypjatých podmínek vrátit.

Spisovatel to vyřešil tak, že za sebe do války poslal své alter ego, mladého revoltujícího Francouze, jemuž dal jméno Georges. Ten stejně jako sám Chalandon prochází obdobím bouřlivého levičáctví, kdy "bojuje s nepřítelem" v pouličních šarvátkách na pařížských ulicích. Z jedné z nich ostatně vychází s trvalým postižením. Na fakultní přednášce se seznamuje s Řekem Samuelem Akounisem, pronásledovaným divadelním režisérem, který má zkušenost s vězněním a mučením. Spřátelí se. Akounis ale onemocní rakovinou a před smrtí v nemocnici Georgese prosí, aby za něj uskutečnil jeho sen: nastudovat divadelní představení ve válečném Bejrútu. Hrát se má Antigona Jeana Anouilhe.Antigona v jiné válce Antigonu, příběh té "malé hubené", která našla odvahu postavit se všemocnému thébskému králi, napsal Jean Anouilh podle Sofoklovy hry v létě roku 1941. Nápad mu prý vnukl pohled na rudou vývěsku s černě vyvedenými jmény Francouzů, které popravili nacisté jako odvetu za atentát na Pierra Lavala a Marcela Déata, představitele vichistického režimu. Atentátník, mladý dělník Paul Collette, jednal na vlastní pěst. Premiéru měla hra v okupované Paříži v únoru roku 1944. Prošla cenzurou, protože ji lze chápat více způsoby. Nacisté viděli především Kreonta, thébského krále a neomezeného vládce, jemuž není radno se vzpírat, Francouzi zase Antigonu, jeho neteř, která se vzepře s vědomím, že za to zaplatí.

Antigona podle Chalandona

Akounisovou a posléze Georgesovou myšlenkou je sehrát jediné představení v kulisách rozbombardovaného bejrútského kina. Herci, které už řecký režisér kontaktoval, zastupují opravdu všechny znepřátelené tábory: Antigonu má ztvárnit Palestinka sunnitského vyznání, Kreonta maronitský křesťan, Antigonina snoubence Haimona drúz, stráže tři ší'itští bratři a Ismenu arménská katolička. Na hodinu a půl mají utichnout zbraně a lidé nehledě na své vyznání a smýšlení se po tu chvíli mají věnovat jen a pouze divadlu. Idea je to smělá, zbývá jen ji provést.

Že to nebude snadné, je patrné už ze scény, kdy režiséra doprovázeného místním řidičem zastaví palestinská hlídka a žádá propustku. Francouz bezděčně vytáhne všech pět, které má k dispozici díky svým hercům, a rozloží je do vějíře. Řidič Marván přestává hrůzou dýchat. Palestinec se naštěstí spokojí s tím, že si vybere tu svou.

Vyznat se v tom, co se kolem děje, není opravdu jednoduché. Na Georgesovu otázku, kdo na koho vlastně střílí, řidič odpovídá: "To střílí Libanon na Libanon." Georges mnohé nechápe – válku ostatně pochopit nejde –, ale do Bejrútu ho to táhne čím dál tím víc. Odchází od ženy a dcery, aby se pokusil dotáhnout přítelův sen do konce.

Francouzští čtenáři prý knize vyčítají málo naděje. Libanonští oceňují její věrohodnost. Podle autora je naděje obsažena už v tom, že se někdo o něco podobného pokusil. Georges odešel do války s přítelovou jarmulkou na hlavě. Sorj Chalandon žije s rodinou a dál píše knihy.

Jana Chartier