Romain Sardou
A odpusť nám naše viny (2003) – Recenze
Nakladatelství Argo přineslo českému čtenáři
prvotinu mladého francouzského spisovatele Romaina Sardoua (*1974) A
odpusť nám naše viny, čímž obohatilo českou historickou bibliografii.
Jde o temný a násilný historický román z období 13. století, který svým
námětem připomíná slavný román italského autora Umberta Eca Jméno
růže. Na rozdíl od Jména růže je Sardouův román méně filozofický a
faktografický, ale o to více výpravný. Jak už sám podtitul říká, jde o
historický thriller. Spojitost s knihou Jméno růže je daná hlavně tím,
že i v tomto románu jde o objevování starého zločinu, který se někteří
vysocí církevní činitelé z Vatikánu snaží navěky smazat ze všech análů a
archívů církve. Děj se odehrává v zapadlém biskupství Draguan na okraji
Francie, kde za tajemných okolností najdou přes padesát let zapomenutou
vesnici, ukrytou v rozsáhlých bažinách. A to jen díky tomu, že
protékající řeka vyplaví na břeh tři rozsekaná těla ztracených
cestovatelů. Když se draguanský kostelník na rozkaz zdejšího biskupa
vydá po stopách nebohých mrtvých z řeky, najde vesnici "prokletých",
kterou později v archívu odhalí jako Vlkobijce. Zdejší obyvatelé jsou
podle kostelníkova vyprávění ztělesněním ďábla, žijící jako zvířata na
stromech a mluvící nekřesťanským jazykem. V téže době přijede za ledové
zimní noci do biskupství jezdec v černém, který bez zjevného motivu
zavraždí biskupa Haqiuna a odjede. Tím se začnou ledy hýbat. Biskupský
vikář bratr Chuquet se rozhodne odvézt Haquinovy ostatky do Paříže a
zjistit tam i něco o jeho tajemné minulosti. Mimo jiné, proč tajně
pozval do Vlkobijců nového faráře. A tak začnou na povrch vyplouvat
naprosto děsivá tajemství, jejichž znalost může znamenat jediné smrt.
Sardou nám předkládá temný středověk v takové podobě, v jaké si ji
vyobrazuje průměrný kulturní člověk. Jako dobu, kdy vládla církev
neomezenou mocí, kdy rozkazy vydával jen ten, kdo měl více síly a vlivu,
a hlad a smrt jsou každodenní jevy. Autor pracuje s dobovými reáliemi, a
proto se na stránkách objevuje mnoho poznámek pod čarou, která uvádějí
zdroj a vysvětlení informace. Některé věci jsou opravdu pro dnešního
Evropana neuvěřitelné. Musím přiznat, že některé údaje jsem už znal díky
středověké studii N. Ohlera Umírání a smrt ve středověku, kterou jsem
už na stránkách Párku doporučoval. Sardou vytvářel příběh stylem, který
jakoby převzal ze špionážních románů. Několik postav, které o sobě
nevědí, ale přitom hledají stejné cíle. A v závěru se v konečném
vyúčtování setkají tváří v tvář. Právě závěr knihy, autorova pointa, je
dle mého názoru vynikající a více než šokující. Kdo čeká klasické
rozuzlování, kdy spravedlnost vyhraje na zločinem, ten bude zklamán. Ale
právě v tomto nezvyklém závěru vidím taky jeden z kladů a výjimečnost
tohoto díla. Nejsem vyznavač historických příběhů, snad jsem přečetl za
život tak čtyři, ale tento opravdu zaujme každého čtenáře.
Zbav nás od zlého (2009) – Recenze
Když v roce 2002 vyšel ve Francii román Pardonnez
nos offenses, stal se jedním z nejčtenějších titulů tohoto roku. V roce
2003 knihu vydalo pod názvem A odpusť nám naše viny
pro české čtenáře nakl. Argo a kniha měl u nás stejný úspěch jako
v dalších evropských zemích. Tento historický thriller byl mnohými
přirovnáván k slavnému Jménu růže U. Eca, nejen pro svoji atmosféru
temného středověku, ale pro jeho námět. Krvavý a děsivý příběh o moci
církve v těchto dobách temna. V roce 2008 se na pultech francouzských
knihkupectví objevilo jeho volné pokračování Délivrez-nous du Mal,
které opět rok nato českým čtenářům přineslo nakl. Argo jako Zbav nás
od zlého.
Kniha si s autorovou prvotinou v ničem nezadá. Příběh se odehrává vlastně ve stejné době jako A odpusť nám naše viny, na konci 13. století, tedy doby končícího středověku, ale přesto stále za časů krutých a nemilosrdných, kdy církev a křesťanství mělo neustále větší moc než jakákoliv světská síla. Tedy minimálně nad prostým lidem.
Příběh se opět točí kolem Vatikánu a jeho mocipánů. Řečeno slovy hlavního představitele osy zla, papežského kancléře Artemidorose de Broca. Stanete se svědky nejúžasnějšího překvapení křesťanské éry od té doby, co se římští vojáci jednoho rána vrátili ke Kristovu hrobu a zjistili, že je prázdný. Samotný příběh má dvě dějové linie, které se v závěru sloučí v neuvěřitelnou pointu. Jedním je příběh venkovského faráře otce Aba, pečujícího o vesnici v jedné odlehlé farnosti francouzského kraje Quercy, která se široko daleko považuje za posvěcenou samotným Bohem, přímo požehnanou, protože lidé se zde zázračně vyléčí z téměř jakékoliv choroby. Nic není ale tak, jak se na první pohled zdá. Otec Aba má svá tajemství, které se pro blaho jeho i vesnice nesmí nikdy prozradit. Ale jednoho lednového dne do vsi vtrhne skupina černě oděných bojovníků a začne hotové peklo. Ten, co držel chlapce, ho přiložil k trámu a probodl ho mečem. Zatlačil tak silně, že čepel pronikla hluboko do dřeva a zůstala v něm trčet. Nepovolila ani pod vahou dítěte, když pustil rukojeť. Hoch zůstal připíchnutý k trámu, prudce se třásl a silně krvácel. Otec Aba i děti zkameněli hrůzou. "Jestli se pohneš, velebníčku, přišpedlím ti dětičky na všechn y zdi," zařval vrah na faráře.
Druhý hrdina je římský lidový napravovatel křivd Benedikt Gui, který se ujme případu ztraceného mladíka, pracujícího pro Vatikán. Obě postavy jsou na stopě podivných případů zmizení a únosů dětí, které zjevně nemají nic společného. Ale s postupem času se zjišťuje, že každé z těchto dětí bylo nějak poznamenáno, jakoby Bohem vyvoleno k neobvyklým schopnostem.
Jak je tedy patrno, jedná se skutečně o plnohodnotný thriller, který čtenáři nabídne velkolepou podívanou ze světa evropského středověku. Autor píše moderním jazykem, a kromě samotného děje je kniha i zajímavým průvodcem po reáliích tehdejšího života. Samotný příběh má značné tempo, čtenář je neustále konfrontován s novými zjištěními, které každou chvíli mění směr případu. V tomto ohledu kniha připomíná standard obdobných příběhů, tedy slavný román Šifra mistra Leonarda od D. Browna. Jak už je z výše uvedené ukázky patrno, Sardou už tak ponurou atmosféru příběhu dokonale okořeňuje krvavou brutalitou, které byla přece jen v tehdejším světě nedílnou součástí lidského života. Ale při všem tom tempu a násilí dokáže děj příběhu udržet v rozumných hranicích uvěřitelnosti. Ani jedna z postav není předimenzována hrdinstvím, nikdo není prostě černý nebo bílý. Tomu pomáhají především ty ustavičné zvraty v ději, které Vás neustále drží přikovaného ke stránkám knihy. Na druhou stranu jsem ale v závěru knihy myslím cítil jistou překombinovanost, nebo možná nelogičnost. Pád prokletého Megidského konventu mi připadal takový nejasný. Na obálce knihy je sice napsáno, že se jedná o volné pokračování A odpusť nám naše viny, čtenář, který nezná tuto knihu, si ale nemusí dělat žádné vrásky. Znalost či neznalost předešlé knihy nijak neovlivní zážitek z četby titulu Zbav nás od zlého.
Kniha určitě uspokojí jak čtenáře znalé jeho předešlého díla, ale i kohokoliv jiného, který má rád kvalitně napsané thrillery či historické detektivky.
12.10.2010 BoboKing (Bohdan Volejníček)
Odlesk Boží slávy (2005) – Recenze
Romain Sardou (*1974) je mladá hvězda na nebi francouzské literatury. Už jeho prvním románem A odpusť nám naše viny si získal mnoho příznivců nejen z řad čtenářů historických románů. Z podobného soudku pochází i jeho další historický román Odlesk Boží slávy, na který podle komentáře sbíral materiál více než sedm let. I když nazvat toto dílo jako historický román asi nebude nejpřesnější. Příběh o křížové pouti do Svaté země ve 12. století se odehrává jak v minulosti, tak ve vzdálené budoucnosti. Takže naši hrdinové prochází temnotou středověku, ale o pár stránek dále už frčí v galaktických konvojích skrz hyperprostor. Zní to možná trochu zmateně, a přiznám se, že pro mnohé čtenáře bude tento neustálý přechod, jakoby z historie do sci-fi, trochu tvrdým oříškem, ale celé to vychází z jednoho faktu, který už naznačuje podnázev knihy z obálky i titulní stránky – Odlesk Boží slávy (román o času).
V dnešní době je mnoho knih poznamenáno fenoménem románu Šifra mistra Leonarda. Píšou se (a čtou) knihy o záhadách papežů, o tajemstvích Vatikánu, Máři Magdalény, Svatém grálu atd. Sardou ale jaksi šel ještě dále, a můžeme říct, že ve své podstatě se zabývá tajemstvím samotného Boha. Vychází přitom z toho, že Bůh je nekonečný jako jeho vůle, a stejně nekonečný je i čas. Otázka nekonečna je hlavní nosnou myšlenkou celého příběhu. Z toho se pak odvozuje to neustálé přecházení z minulosti do budoucnosti, protože čas ... ale to vám autor vysvětlí až na konci knihy.
Hrdiny románu jsou zakládající členové rytířů templářského řádu, kteří ale podle verze autora nešli do Jeruzalému osvobodit Svaté město od nevěřících, ale měli v plánu získat něco jiného – Milník, jeden z bájných pokladů velkého krále Šalomouna. O tajemství uložení pokladu ale kromě nich ví i někdo jiný, který se pod přezdívkou Bezruký bez tváře snaží za pomocí muslimů předehnat rytíře v objevení Milníku. Celý příběh se dozvídáme hlavně za pomoci dvou hrdinů – mladíka Cosima, synovce jednoho z rytířů, a dívky Anx, irské účastnice na svaté pouti, která na tehdejší dobu trpí nezdravou zvědavostí a inteligencí. Ti jsou na stopě odhalení záhadného úmrtí jednoho ze zakládajících členů řádu. Jednoho z nejdůležitějších, co se týče problematiky Milníku.
Sardou tímto románem vytvořil vynikající kompilaci historického románu, dobrodružného příběhu a to vše netradičně zkomponované za pomocí science fiction. Jeho systém neustálého přecházení z jednoho času, který se nejprve obměňuje co kapitolu, a v závěru se už čtenáři mění téměř co větu, mi připadal zpočátku dost neobvyklý, ale když pochopíte jeho úmysl, celý příběh dostává jiné vyznění. Jednotlivé příběhy se postupně skládají na sebe, a závěrečná pointa překvapí i milovníky thrillerové literatury, i když si ji každý čtenář může interpretovat po svém. Není to jednoznačný závěr, kdy pachatelem je ten a ten, protože... Autor dává celkem dost prostoru na vlastní čtenářovu fantasii.
Stejně jako u románu A odpusť nám naše viny jde v první řadě o profesně dokonale převyprávěný příběh, který má tendenci už od prvních stránek čtenáře k ději "přikovat". Přitom obsahuje i témata a myšlenky, nad kterýma musíte zpomalit tempo a zamyslet se na ideou.
A díky samotnému závěru knihy můžeme říct, že i když příběh nevychází podle našich zaznamenaných dějin, autor nám nelže, protože sám nám na jeho závěrem vysvětlí, co všechno pod termínem nekonečno lze uskutečnit.
13.12.2005 BoboKing (Bohdan Volejníček)
Nikdo neunikne (2008) – Recenze
Naprostá většina čtenářů, která se dostala k prvotině tohoto mladého francouzského autora vydané v češtině jako A odpusť nám naše viny (Argo, 2003), dodnes na knihu vzpomíná jako na opravdový čtenářský zážitek. Když se na trhu objevila další jeho kniha Odlesk boží slávy: (román o času) (Argo, 2005), bylo nadšení z tohoto stylově i námětově netradičního románů o dost slabší. Letos opět Argo na náš trh přineslo další Sardouvo dílo, tentokrát v pořadí jeho čtvrtý napsaný román, který se jmenuje Nikdo neunikne (orig. Personne n'y échappera, 2006).
Po historickém thrilleru A odpusť nám naše viny a netradičním historicko teologickém příběhu silně okořeněném science fiction Odlesk boží slávy, se k našemu čtenáři dostává čistý thriller ze současnosti, který kráčí ve stopách Thomase Harrise či Jeffreye Deavera. Příběh se odehrává v americkém státě New Hampshire, kde se během jedné studené zimní noci najde na dálničním staveništi hromada mrtvol. Myslí se tím opravdu hromad, celkem místní policie napočítá dvacet čtyři lidských těl, které naskládané jedno na druhém leží na dně stavebního výkopu. Dvacet čtyři lidí, kteří se podle všeho nechali v rychlém sledu dobrovolně střelit do srdce, a přitom se tomu ani snad nebránili. Že by hromadná sebevražd náboženské sekty? Nebo snad dobře organizovaná skupina zabijáků? Do vyšetřování se pustí zdejší policie, ale než se mohou někam dostat, objeví se všemocná FBI a příběh zcela přebírá. Je na něj vyhlášeno totální informační embargo, těla i všechny důkazy jsou odvezeny neznámo kam, a pod hrozbou federálního zločinu nikdo z účastněných nesmí nikomu nic říci. Ale řekněte to místnímu policejnímu veliteli, který tento postup považuje zcela za ponižující a degradující ho na druhořadého policistu. A tak se s ním na scénu dostává i mladý profesor literatury a tvůrčího psaní Frank Franklin, který nastoupil na zdejší velmi prestižní, až snobskou universitu Durrisdeer College. Univerzita je schovaná na obrovských pozemcích a má tajemnou minulost založenou na studentském spolku ovládajícím chod školy. A k tomu se masová vražda se stala na hranici s jejími pozemky.
A co má s tím Frank společného? Není to tím, že učí na Durrisdeer College, ale že se vyzná v současné literatuře. Jediným společným prvkem všech zavražděných je jejich pravděpodobná záliba ve knihách druhořadého autora detektivek Bena O. Boze. Tím bychom naznačili asi hlavní myšlenku tohoto románu. A co asi nejvíce zaujme čtenáře, který už má za sebou Hannibala, knihy od Deavera, Pattersona a dalších hvězd thrillerů hemžících se bestiálními vrahy? Nejsem sice nějaký horlivý čtenář těchto knih, ale např. dvacet čtyři mrtvých na jednom místě je opravdu nezvyklý prvek. Ale co mne zaujalo asi nejvíce, je závěrečná pointa, které zcela koresponduje s titulem knihy Nikdo neunikne. Vrah z Sardouva románu totiž nemá tendenci neustále unikat policii či FBI, zůstat nedopadeným. Závěr, skutečně naplněný množstvím překvapení, se drží hesla nikdo neunikne. Tím ale zaniká možnost napsat další pokračování, což ale např. já beru jako jeden z kladů příběhu.
Přes celkovou propracovanost příběhu, jeho zajímavou myšlenku, musím ale přiznat, že knize něco malého chybí. Já osobně bych to nazval "šťávou". Příběh je logický, i když některé záležitosti se nacházejí na hraně uvěřitelnosti, skutky jsou bestiální, ale právě toho autor podle mne moc nevyužil. Tyto příběhy jsou založeny, nebo vytvářeny k tomu, aby se čtenář bál, aby cítil hnus a zděšení. V případě našeho vraha to tak nevyznívá. Když narazíte na scénu s upalováním, váš celkový dojem bude asi stejný, jako u knih avizovaného autora Bena O. Boze – jsou detailně napsané, jako přímo z policejních zápisů, ale taky stejně suchopárné. K tomu bych ještě vytkl některé záležitostí, které možná nemají s příběhem moc společného, a zbytečně zabírají místo. A pak to, že autor k své škodě některé činy vlastně nevysvětlil. A přitom masakr v jeskyních vypadal tak slibně, ale jak, kdo a kdy...???
Román Nikdo neunikne je tradičně koncipovaný thriller obsahující jisté inovační prvky, které mi připadly ale mírně nedotažené. Je zaplněn postavami, které mají jistý prvek osobnosti, ale i zde autor mohl více "přitlačit na pero".
28.10.2008 BoboKing (Bohdan Volejníček)