(...)

Kdyby moře nemělo vlny, jež by je vyrvaly a vrátily moři; kdyby moře mělo příliš mnoho vln – ale ne dost – aby zaplavilo obzor; sdostatek – ale jen tak tak – aby zneklidnilo zemi; kdyby moře nemělo uši, aby slyšelo moře, nemělo oči, aby byly navěky zrakem moře; kdyby moře nemělo sůl ani pěnu, bylo by popelavým mořem smrti uprostřed slunce vyvráceného z kořenů, bylo by na smrt nemocným mořem uprostřed větví odříznutých od slunce, bylo by podminovaným mořem, jehož výbuch ohrožuje sloní paměť světa. Ale plody? Co by se stalo s plody? Ale lidé? Co by se stalo s lidmi?

Být v knize. Vystupovat v knize otázek, být její součástí; nést odpovědnost za některé slovo nebo větu, některou sloku nebo kapitolu.
Moci říci: "Jsem v knize. Kniha je můj svět i vlast, můj dům i záhada. V knize dýchám i oddechuji."
Vstávám s otáčenou stránkou, uléhám s pokládanou stránkou. Moci odpovědět: "Patřím k rodu slov, z nichž se stavějí obydlí," přestože dobře vím, že tato odpověď je zase jen otázkou, že nad tím obydlím neustále visí hrozba.
Přivolám knihu a vyvolám otázky.
Bůh je, protože je v knize; mudrci, světci a proroci, vědci a básníci, člověk i hmyz existují proto, že jejich jména lze najít v knize. Svět existuje proto, že existuje kniha; existovat totiž znamená růst s jejím jménem.
Kniha je dílem knihy. Kniha je slunce, jež plodí moře, kniha je moře, jež odhaluje zemi, kniha je země, jež tvaruje člověka; jinak by slunce, moře, země a člověk byli ohniskem marného světla, tekoucí vodou bez počátků a proměn, přebujelostí písečných plání bez přítomnosti, osamělým očekáváním těla a ducha bez protějšků, bez dvojníků a bez protikladů.
Věčnost vymílá okamžik slovy.
Kniha je samorozplodná.
Nikdy ses necítil dobře ve své kůži, Yukeli, nikdy jsi nebyl tady, ale jinde; před sebou nebo za sebou, jako zima z pohledu podzimu, jako léto z pohledu jara; v minulosti nebo v budoucnosti, jako slabiky, jejichž přechod ze tmy na denní světlo je tak bleskurychlý, že splývá s tahy pera.
Přítomnost chápeš jako ten přechod, příliš rychlý na to, aby mohl být zachycen. Po přechodu pera zbude jen rozvětvené slovo se zelenými nebo už uschlými listy, slovo promítnuté do budoucnosti, aby ji přetlumočilo.
Nahlížíš do budoucnosti, dáváš nahlédnout do budoucnosti a včera jsi nebyl a zítra už nebudeš.
Přesto ses pokusil pevně zakotvit v přítomnosti, být tím jedinečným okamžikem, kdy pero vládne slovem, které přežije.
Zkusils to.
Nemůžeš říci, co chtějí tvé kroky, kam tě vedou. Člověk nikdy dost dobře neví, kde začíná a kde končí dobrodružství; a ono přesto v určitém místě začíná a o kus dál, na přesně určeném místě končí;
v jistou hodinu, v jistý den.
Yukeli, prošel jsi skrze sen a čas. Pro ty, kdo tě vidí – oni tě však nevidí; vidím tě já – jsi obrys, pohybující se v mlze.
Kýms byl, Yukeli?
Kdo jsi, Yukeli?
Kým budeš?
"Ty" bývá někdy "já".
Říkám "já" a nejsem to "já". "Já", to jsi ty a ty zemřeš. Jsi vyčerpán.
Od nynějška budu sám.

Viděli jste někdy slepé nohy; slepé paže, slepé hrdlo?
Viděli jste někdy slepé rty? Jsou to rty člověka, jenž se prochází dnešním večerem, dnešním posledním večerem na konci života. Yukeli, byl jsem pohledem, jenž ti chybí? Pohledem tvých nohou na dláždění, tvých paží v objetí, tvého hrdla souženého žízní; pohledem tvých rtů v políbení a slově? "Já" jsi ty. Zemřeš a já budu sám.

Jdeš vstříc smrti, jež tě dosud šetřila, abys za ní přišel dobrovolně, z vlastní vůle. Tvou cestu lemují všechna úmrtí, jež patřila tobě a tvému národu, jejich nejasný smysl i nesmyslnost.
A jsem to já, kdo tě nutí jít; to já rozvádím tvé kroky.
A jsem to já, kdo za tebe myslí a mluví, kdo hledá a udává tempo;
neboť já jsem písmo
a ty utrpení.
Zradil jsem tě, Yukeli?
Zradil jsem tě, určitě.
Zapamatoval jsem si jen dětinské vytrysknutí tvé bolesti mezi nebem a zemí. Jsi jedním z klasů na hromadném výkřiku, jejž pozlacuje slunce.
Dal jsem tvé a Sářino jméno tomu tvrdošíjnému výkřiku,
výkřiku, jenž splynul s dýcháním, výkřiku staršímu než my všichni,
odvěkému výkřiku
staršímu než zrno.
Odpusť mi, Yukeli. Vyměnil jsem svá prorocká období za to tvé. Jsi jako vyhaslé slovo mezi lživými slovy vyprávění; jako hvězda ztracená mezi nebeskými tělesy. Večer budou vidět jen moje hvězdy, jen jejich zanícené a kouzelné záření; avšak toliko po dobu tvé krátké nepřítomnosti. Až se vrátíš, znovu a mlčky zaujmeš své místo.
Jak by ses mohl vyjádřit, ty, jenž otvíráš ústa jen abys prodloužil výkřik, jak bys v sobě mohl najít touhu vysvětlit svůj tvůrčí záměr, kde bys k tomu našel potřebnou trpělivost,
ty, jenž neznáš touhu ani trpělivost?

Kdo jsi, Sáro, v Yukelově jaru?

(Ta žena vytažená z vody,
vytržená z jednoduchého života svých rukou, z jásotu břitkých vln,
jíž nyní z prstů u nohou donekonečna okapává voda,
tam, kde je krev země kulatější než země,
tam, kde úsvit tká len, aby ji oblékl,
kdo ví, co se s ní stane?
Rozkrájeli ji na kusy,
padla za oběť jejich oprátkám.)

Kdo jsi, Yukeli, v Sářině jaru?

(Tážeme se svého stínu, co se s ním stalo v noci,
tážeme se noci, jak se daří jejímu stínu?)

Ve světě, kde tě hledám, nejsou stromy.
Jsou tu jen prázdné ulice,
pusté ulice.
Svět, kde tě hledám, se otevírá dalším bezejmenným světům,
je to svět, kde nejsi, kde tě přesto hledám.
Jsou tu tvé kroky,
tvé kroky, které sleduji a očekávám.
Sledoval jsem pomalé putování tvých kroků beze stínu,
aniž jsem věděl, kdo jsem,
aniž jsem věděl, kam jdu.
Jednoho dne tu budeš.
Bude to tady nebo jinde,
bude to den jako každý jiný, kdy tu jsi.
Snad už zítra.
Abych se k tobě dostal, putoval jsem po jiných trpkých cestách,
kde sůl roztloukala sůl.
Abych se k tobě dostal, putoval jsem v jiném čase, po jiných březích.
Noc je vodítkem pro toho, kdo sleduje noc.
V noci se všechny cesty rozpadají.
Byla nutná ta noc, kdy jsem tě vzal za ruku, kdy jsme byli sami.
Byla nutná ta noc a byla nutná ta pouť.
Ve světě, kde tě hledám, jsi trávou a táním.
Jsi zbloudilým výkřikem, v němž bloudím.
Ale tam, kde už nic nebdí, jsi též zapomněním v popelu zrcadla."

(...)
"Trpělivost," říkával rabi Musa, "je z pohledu věčnosti neuváženou netrpělivostí."

Dětství je země omývaná vodami, na nichž plují malé papírové lodičky. Občas se lodičky promění ve štíry; potom jed tráví život v každém okamžiku.
Jed je v každé květní koruně, jako země ve sluneční koroně. V noci je země ponechána sama sobě, lidé však spokojeně spí. Ve spánku jsou nezranitelní.
Jedem je sen.

(...)
"Bolest a radost jsou strašlivé dvojice," říkával rabi Lernia. "V každé radosti je jezero hořkosti; v každé bolesti je malé zákoutí ze zahrady radosti.
Avšak neštěstí je urostlejší než datlovník a vražednější než šíp."
A rabi Liar: "Neštěstí nás zachraňuje i ničí, neboť je to náš dědičný klíč."

(...)
"Seber trochu písku," napsal rabi Ivri, "a prosívej ho mezi prsty; poznáš marnost slova.
Písek je jen písek, nic víc, a slovo spuštěná vlajka slova."
A jinde: "Můžeš odpřisáhnout, že zrnka písku, která jsi držel v dlani, a zrnka písku, která se ti vysypala na kolena, jsou doopravdy táž? Proměnila se už v tisíce jiných, jež jsi nebral na vědomí.
Totéž se stane s tvými slovy, jakmile je vypustíš do hustě osídleného světa slov."

(...)
"Jsem slovo, bojácné slovo.
Jsem ti na dosah.
Voláš mě.
Věděla bych, že ti odpovídám, kdybys to přestal tvrdit?"
"Hledáš moji lásku a moje láska hledá tebe.
Jak si za těchto okolností odpřisáhnout, že se shledáme?"
"Věřím ve svou lásku a ona mě už nepoznává."
"Už nevím, kde jsem. Vím to. Nejsem nikde. Jsem tady."
Jsem jako plamínek svíčky, rozechvěje mě sebemenší vánek.
Už se nehýbat. Už nedýchat.
Zítra se rozlétne vosk navrácený knotu."
"Jsi tady; ale to místo je tak rozlehlé, že být jeden druhému nablízku znamená být jeden od druhého tak daleko, že se nemůžeme ani vidět, ani slyšet."
                                                                                                                            (Sářin deník)