Jan ze Joinvillu

Život Ludvíka Svatého, krále francouzského (2014) – Ukázka

505. Nyní uslyšíte o soudech a ortelech vynesených v Caesareji, když tam pobýval král, a jejichž svědkem jsem byl. Nejdřív vám povím o rytíři, který byl přistižen v nevěs-tinci a dostal na vybranou podle tamních obyčejů. A volil z těchto dvou možností: buď ho nevěstka povede táborem, oděného jen v košili a uvázaného za přirození, anebo přijde o koně a o zbroj a bude vyhnán z vojska. Rytíř odevzdal králi svého koně i svoji zbroj a odešel z tábora.

506. Šel jsem poprosit krále, aby mi toho koně dal pro jednoho chudého šlechtice z tábora. Král mi odpověděl, že moje prosba není rozumná, protože ten kůň má ještě cenu osmdesáti liber. A já jsem opáčil: "Jak to, že jste porušil naši dohodu? O něco jsem vás požádal, a vy jste se rozhněval." Král se rozesmál a odvětil: "Říkejte si, co je vám libo, nerozhněvám se." Ale koně pro toho chudého šlechtice mi přese všechno nedal.

507. Druhý ortel byl takový, že rytíři z našeho bitevního sboru lovili divoké zvíře, jemuž se tam říká gazela a podobá se srnci. Na rytíře se vrhli bratři špitálníci a doráželi na ně a zahnali je. Šel jsem si stěžovat k velmistrovi špitálníků a ten mi odpověděl, že mi zjedná spravedlnost podle obyčeje Svaté země, to znamená, že poručí bratřím, kteří se dopustili té urážky, aby jedli na svých pláštích tak dlouho, dokud je ti, na nichž se urážky dopustili, nevyzvou, aby vstali.

508. Velmistr svému slovu dostál. A když jsme viděli, že bratři špitálníci nějaký čas jedli na svých pláštích, šel jsem za jejich velmistrem. Zastihl jsem ho při jídle a požádal jsem ho, aby přikázal bratřím, kteří jedli na svých pláštích před ním, aby vstali, a rytíři, na nichž se tito bratři dopustili urážky, ho o to požádali též. Velmistr mi odpověděl, že to v žádném případě neudělá, protože nechce, aby se bratři dopouštěli hanebností na těch, kdo přicházejí na pouť do Svaté země. Když jsem to slyšel, sedl jsem si k těm bratřím na zem a začal jsem jíst s nimi a jemu jsem řekl, že nevstanu, dokud nevstanou i ti bratři. A velmistr opáčil, že se na něm dopouštím násilí, ale mé žádosti vyhověl a pozval mne i mé rytíře, kteří byli se mnou, abychom pojedli s ním, a ke stolu k ostatním přisedli i řečení bratři.

509. Třetí ortel, jehož svědkem jsem se v Caesareji stal, byl takový, že jeden králův seržant jménem Goulu vztáhl ruku na jednoho rytíře z mého bitevního sboru. Šel jsem si postěžovat králi. Král mi odpověděl, že se mu zdá, že bych od stížnosti mohl upustit, protože seržant
do rytíře jen strčil. A já jsem mu řekl, že od stížnosti neupustím a že pokud mi nezjedná spra-vedlnost, odejdu z jeho služeb, protože jeho seržanti strkají do rytířů.

510. Král mi zjednal spravedlnost podle obyčeje Svaté země a to tak, že seržant přišel do mého tábora bos, jen v košili a ve spodcích, s obnaženým mečem v ruce. Poklekl před rytířem, vzal meč za hrot a rukojetí napřed ho podal rytíři s těmito slovy: "Pane, chci napravit to, že jsem na vás vztáhl ruku. Přinesl jsem vám tento meč, abyste mi ji uťal, budete-li chtít." A já jsem požádal rytíře, aby mu tu urážku odpustil, a on tak učinil.

511. Čtvrtý trest byl takový, že velmistr templářů vyslal maršála templářů, bratra Huga ze Jouy, k damašskému sultánovi, aby se s ním domluvil ohledně jednoho velikého území, jež obvykle mívali v držení templáři. Velmistr chtěl přimět sultána, aby svolil, že templářům přenechá polovinu toho území a sám si nechá tu druhou. Dohody byly uzavřeny pod podmínkou, že král s nimi bude souhlasit. A bratr Hugo přivedl od damašského sultána jednoho emíra a přinesl ty
dohody sepsané na ověřené a právoplatné listině.

512. Velmistr přišel za králem a zpravil ho o těch záležitostech. Krále to hodně nemile překvapilo a řekl mu, že to byla od něho veliká smělost, že vyjednal, a dokonce uzavřel smlouvu se sultánem, aniž to předem oznámil jemu, a proto chtěl, aby se mu dostalo odškodnění. A to bylo takové: král dal zvednout stěny tří svých stanů, pod nimiž se shromáždili všichni prostí lidé z jeho vojska, kteří o to projevili zájem. Tam přišel velmistr templářů a všichni rytíři jeho řádu a šli bosi přes celý tábor, protože jejich ležení bylo vně králova tábora. Král přikázal velmistrovi templářů a sultánovu poslu, aby se posadili před něho, a hodně nahlas řekl velmistrovi:

513. "Velmistře, sdělíte sultánovu poslu, že je vám velice líto, že jste uzavíral smlouvu se sultá-nem, aniž jste o tom pověděl mně, a protože jste mi o tom nepověděl, sdělte mu, že uzavřená dohoda je neplatná a že sultána vyvazujete ze všech jeho slibů." Velmistr vzal smlouvy a ode-vzdal je emírovi s těmito slovy: "Vracím vám dohody, které jsem uzavřel neprávem, a velmi toho lituji." A tehdy král řekl velmistrovi, aby vstal a aby totéž přikázal všem svým rytířům, a on
poslechl. "A nyní poklekněte a odškodněte mne za to, že jste se k sultánovi vypravili proti mé vůli."

514. Velmistr poklekl a podal králi cíp svého pláště a dal králi k dispozici všechen majetek řádu, aby si z něj vzal na odškodnění, cokoli bude chtít. "A především žádám," oznámil král, "aby byl bratr Hugo, který dohody dojednal, vypovězen z celého jeruzalémského království." Ani velmistr, přestože byl kmotrem králova syna hraběte z Alençonu, jenž se narodil v Château-Pèlerin, ani královna, ani nikdo jiný nedokázal pomoci bratru Hugovi a zabránit jeho vypovězení ze Svaté země a z jeruzalémského království.